V roce 1949 se přes noc stalo jméno Bruno Gröning středem zájmu německé veřejnosti. Tisk, rozhlas a filmový týdeník o něm přinášely zprávy. Po celé měsíce uváděly události kolem "zázračného doktora", jak byl brzy nazýván mladou republikou, v úžas. Byl natočen film, byly svolány vědecké prošetřující komise a až k nejvyššímu grémiu se úřady zabývaly případem Bruno Gröninga. Sociální ministr severního Porýní a západního Falcu nechal Bruno Gröninga pronásledovat kvůli porušení léčitelského zákona, bavorský ministerský předseda se naproti tomu vyjádřil, že nelze takový "mimořádný zjev" jako je Gröning nechat ztroskotat na paragrafech. Bavorské ministerstvo vnitra označilo Gröningovo působení za "nezávislou činnost z lásky".

Ve všech vrstvách obyvatelstva se vehementně a sporně o případu Bruno Gröninga diskutovalo. Emocionální vlny planuly vysoko. Duchovní, lékaři, novináři, politikové a psychologové: všichni hovořili o Bruno Gröningovi. Jeho zázračná vyléčení byla pro jedny milosrdný dar vyšší moci, pro druhé šarlatánství. Avšak fakta jednotlivých vyléčení byla lékařskými vyšetřeními potvrzena.

Světový zájem o jednoduchého dělníka

Bruno Gröning, narozen 1906 v Gdaňsku a po válce, když z vlasti odsunutý emigroval do západního Německa, byl jednoduchým dělníkem. Živil se různými činnostmi, byl tesařem, dělníkem v továrně a v přístavu. A tu najednou se stal středem veřejného zájmu. Zpráva o jeho zázračných vyléčeních se rozšířila do celého světa. Ze všech zemí přicházeli nemocní, prosby o pomoc a nabídky. Desetitisíce pomoc hledajících putovalo k jeho působišti. Revoluce v lékařství si razila svou cestu.

V zajetí zákazů, soudních jednání a ziskuchtivých spolupracovníků

Avšak byli tu i odpůrci. Podnikli vše pro to, aby znemožnili působení Bruno Gröninga. Byl pronásledován zákazy léčení, byl vtažen do procesů. Všechny snahy zařadit jeho působení do řádných kolejí se nezdařily. Jednak z důvodu odporu rozhodujících společenských sil, jednak z důvodu neschopnosti nebo zášti jeho spolupracovníků. Když Bruno Gröning v lednu 1959 v Paříži zemřel, byl poslední proces proti němu v plném proudu. Jednání bylo zastaveno, nikdy nebyl vysloven konečný rozsudek. Avšak mnoho otázek zůstalo nezodpovězených....

Útěk z bezcitného prostředí do přírody: "Tady jsem zažíval Boha"

Bruno Gröning se narodil 30. května roku 1906 v Gdaňsku-Olivě jako čtvrtý ze sedmi dětí manželům Augustovi a Margaretě Gröningovým. Jeho rodiče zpozorovali už záhy neobyčejnost svého syna, např. k němu spontánně přicházela zvířata, která jinak platila za plachá, jako zajíci a srnky a nechala se jím beze strachu hladit.

Čím více Bruno Gröning vyrůstal, tím víc se mu jevilo jeho okolí cizí. Gröning vyprávěl, že byl doma mnohokrát zbit, až byl celý modrý a zelený. Rány, jak říkal, jeho tělo nebolely, ale cítil se nepochopen.

Odpuzovaný bezcitností svého okolí, prchal malý Bruno do přírody. Cítil se více přitahován ke zvířatům, stromům a keřům než k mnohým lidem. Často zmizel na celé hodiny v blízkém lese.

"Zde jsem zažíval Boha. V každém keři, v každém stromě, v každém zvířeti, ano ba i v kameni. Všude jsem mohl po celé hodiny – nejednalo se vlastně o žádnou časovou představu – stát a přemýšlet, a vždycky mi bylo, jakoby se celý můj vnitřní život rozšiřoval až do nekonečnosti."

Divokých rvaček svých vrstevníků se nikdy nezúčastnil. Tak se často stal objektem zlého posměchu a pro svou odlišnost býval bit a trestán.

Rádo viděná uzdravení u člověka a u zvířete

Časem se stal v charakteru Bruno Gröninga patrným onen aspekt, který ho měl později přivést do ohniska zájmu veřejnosti: V jeho přítomnosti se uzdravovali lidé a zvířata. Zvlášť za první světové války vyhledával často lazarety, kde ho rádi viděli. Zranění se cítili v jeho přítomnosti dobře a mnozí se uzdravili. Také nemocní nechali poslat za jeho matkou s prosbou, aby k nim s malým Brunem přišla. V rodině a okruhu známých byla s radostí přijímána schopnost uzdravovat tohoto chlapce.

Snaha po samostatnosti

Bruno Gröning píše ve svém životopise: "Dokonce v mojí přítomnosti jako malého dítěte se nemocní lidé osvobozovali od svých potíží a děti jakož i dospělí se při rozčilení nebo hádce po několika mých slovech úplně uklidnili. Jako dítě jsem také mohl zjistit, že zvířata, která byla obvykle považována za plachá nebo také zlá, se vůči mně chovala dobromyslně a krotce. Můj vztah k rodičovskému domu byl naproti tomu podivný a napjatý. Snažil jsem se brzy o úplnou samostatnost, abych se vymanil z okolí neporozumění mé rodiny."

Vnucené a přerušené učednické roky

Když pátou třídou ukončil obecnou školu, začal se učit obchodníkem. Tento učební poměr však musel po 2,5 letech na naléhání otce přerušit. Zednický polír chtěl, aby se jeho syn rovněž vyučil stavebnímu řemeslu. Nechal ho vyučit tesařem, ale také tady nedošlo k žádnému zakončení. Hospodářský chaos poválečné doby to nenechal tak daleko dojít. Čtvrt roku před ukončením jeho výuční doby musela být firma, u které se učil, zavřena pro nedostatek zakázek. V následné době se živil různými činnostmi. Egon Arthur Schmidt píše o této době:

"Každá práce, kterou začal, se mu dařila"

"Jako o zvláštním znamení jsem byl informován různými spolupracovníky, že se mu každá práce, do které se pustil, dařila, buď to, že opravil hodiny, radiopřijímače, nebo že byl činný jako zámečník. V technických věcech se vyznal obzvlášť dobře. Neobával se také nikdy vykonávat nejhrubší a fyzicky nejtěžší práce. Jako přístavní dělník táhl za přesně takový provaz jako každý jiný z jeho druhů v práci. Nijak se tím nevynášel, patřilo to přece k cestě, která ho vedla přes hloubky, aby dorazil na výšinu. Staré čínské přísloví říká: ‚Kdo nešel nikdy bahnem, nemůže se stát světcem.´ Existují dostatečná svědectví dřívějších společníků na cestě, z nichž jedno mě teprve nedávno dostihlo a v němž se prostě a jednoduše říká, že tomu, kdo podává tuto zprávu, zůstal Bruno Gröning v dobré vzpomínce z jejich jednoroční spolupráce jako nejlepší a nejslušnější kamarád, jakého kdy měl."

Svatba a rodinné rány "osudu"

V jednadvaceti letech se oženil. Avšak jeho žena neměla pro něj žádné porozumění. Chtěla ho vtlačit do tísně měšťáckého rodinného života a odbyla vyléčení jako "vrtochy". Synové Harald a Günter, narození v letech 1931 a 1939, zemřeli oba ve věku devíti let. Ačkoliv zažili nesčetní lidé uzdravení skrze Bruno Gröninga, nevěřila Gertrud Gröningová na léčivou sílu svého muže. Nesvěřila děti jemu, nýbrž lékařům. Avšak školní medicína nedokázala pomoci. Oba chlapci zemřeli v nemocnici, Harald roku 1940 v Gdaňsku, Günter roku 1949 v Dillenburgu. Pro Bruno Gröninga to byly těžké rány osudu. Dokonce i v pozdějších letech mu samotnému vyhrkly ještě slzy, když o svých synech mluvil.

Tak byla pro něho doba mezi světovými válkami přípravou na jeho pozdější konání. Musel projít mnohými hořkými zkušenostmi, aby porozuměl lidem ve všech životních situacích a mohl s nimi soucítit v jejich nesnázích.

Pomáhat místo střílet – na frontě a ve válečném zajetí

Za druhé světové války byl roku 1943 povolán k Wehrmachtu. Tam došlo ke střetům s jeho nadřízenými. Pro jeho odmítání střílet na lidi mu hrozili, že ho postaví před válečný soud. Nakonec ale musel přece jen na frontu. Byl zraněn, dostal se do ruského zajetí a přišel na konci roku 1945 jako vyhnanec z vlasti do západního Německa.

Chování Bruno Gröninga v době války bylo odrazem jeho přání pomáhat. Dokonce i na frontě využil každou příležitost, aby se zasadil za své kamarády nebo civilní obyvatelstvo.

V jedné ruské vesnici umožnil lidem ohroženým smrtí hladem přístup k armádním zásobám potravin. V zajetí vybojoval svým kamarádům lepší ošacení, lepší jídlo a lepší ubytování. Nesčetným, kteří trpěli otoky z hladu, dopomohl k vyléčení. Za válečných hrůz neusmrtil žádného člověka, ale naopak nesčetným pomohl.

Manželský rozchod a obrácení se ke všem lidem

V prosinci roku 1945 byl propuštěn z válečného zajetí, vybudoval si v hesenském Dillenburgu novou existenci a přivedl k sobě svou rodinu. Když ale zemřel také druhý syn a jeho žena mu chtěla zakázat každou nápomocnou činnost, rozešel se s ní. Cítil se zavázán poskytovat léčivé síly, kterými byl vybaven, všem lidem. Říkal: "Nepatřím jednotlivcům, patřím lidstvu."

Začátkem roku 1949 vedla jeho cesta do Porúří. Skrze zprávy několika vyléčených bylo na Bruno Gröninga upozorněno stále více lidí. Putoval od domu k domu, vždy tam, kde ho bylo potřeba, kde ho nemocní prosili o pomoc. Tak působil v malém okruhu, až v březnu roku 1949 přijal pozvání jednoho inženýra z Herfordu, aby navštívil jeho syna.