Děkujeme Spencerovi Cathcartovi, který ví, že lidstvo je díky svým vlastním volbám na pokraji své vlastní zkázy. Proto se rozhodl pracovat pro Světlo a všem lidem otevírat oči a srdce. Stačí srdce. Oči pak nejsou zapotřebí...

Otázky, které si nikdy nepokládáme

Spencer Cathcart

Přímo před sebou máte přístup k více informacím než jakýkoli člověk v dějinách. Pravděpodobně vás to ale nezajímá. Pryč je zájem o svět, který jsme kdysi projevovali. Jak je možné, že čím starší jsme, tím méně otázek si pokládáme?

V průběhu dějin jsme vždy automaticky přijímali svět, do kterého jsme se narodili. Pokud někdo náš svět zpochybňoval, stával se terčem posměchu. Po letech se však díváme do minulosti a pokládáme si otázku: Jak mohl někdo takový svět přijímat?

Dnes svůj svět označujeme za "vyspělý", jako bychom se už neměli co učit. Za sto let si ale lidé vzpomenou na naši generaci a zeptají se sami sebe: Jak mohli takový svět přijímat?

Není žádným tajemstvím, že náš svět je plný problémů. Shromažďujeme se, protestujeme, ale přesto se zdá, že problémy jen narůstají. Možná je to tak proto, že vyvěrají z mnohem většího problému, který nevidíme.

Proč hledáme život ve Vesmíru, když ani nedokážeme žít po boku ostatních životních forem na své vlastní planetě? Jako bychom čekali, že mimozemský život bude stejný jako my. Jako by život představovali jen lidé.

Jak je možné, že na světě plném miliónů druhů vidíme sami sebe jako ty jediné, kteří myslí a cítí, na kterých záleží?

V našich dějinách se stále opakuje víra, že některé životy jsou podřadné ve srovnání s jinými. Vždy jsme měli problém přijímat ty, kteří nejsou stejní jako my. Připustit si, že by se s ostatními nemělo zacházet jinak, jen protože jsou jiní.

Když se srovnáváme s jinými živočichy, říkáme, že díky technologii jsme pokročilejší. Zdá se ale, že jsme pokročili zejména ve schopnosti ničit svět kolem sebe.

Když se podíváte kolem sebe, vidíte tak málo života. Většinu nám známých zvířat jsme viděli jen na obrazovce. Je zvláštní, že je nazýváme "zvířata" a sami sebe "lidé". Jako bychom byli dvě naprosto rozdílné formy života nemající nic společného. Díváme se na ně jako na nebezpečné predátory a sami na sebe jako na lidi. Jejich činy pokládáme za "barbarské", zatímco ty svoje za "tradici".

Jenže zatímco oni zabíjejí, aby přežili, my zabíjíme a zároveň se označujeme za civilizované. A nejenže zabíjíme, my dokonce ostatní množíme, abychom je zabili. Ne protože bychom potřebovali, ale protože máme rádi tu chuť, vzhled, pocit, které tím získáváme. A pokud vnímáme život jako pouhý objekt mající určitou peněžní hodnotu, pak je těžké vidět nějakou hodnotu v životě samém.

Proč se rozhořčujeme nad zabíjením některých druhů zvířat, ale když jsou vražděny jiné, ani nemrkneme? Proč zuříme nad představou kultury, kde jedí psy, ale smějeme se, když jinde odmítají jíst krávy?

Naše představa "normálnosti" se mění podle toho, kde žijeme, přitom naše touha být "normální" je vždy stejná. Jen když se normy změní, kritizujeme svoje předchozí přístupy a jednání.

Žijeme v zemi, kde je normální dostat rakovinu, být obézní, trpět srdečními nemocemi. Zcela očividně je cosi špatného na tomto způsobu života, který označujeme za "normální". Ale my jiný neznáme. Kam až naše paměť sahá, vždy jsme pojídali zvířata. Jako malé nás učí, že z masa získáváme bílkoviny a sílu. To samé můžeme získat z jiných potravin, kvůli kterým nemusíme zabíjet, ale to nám nikdo neříká. Jen zřídka slyšíme o četných studiích prokazujících souvislost mezi nemocemi a konzumací masa. Nebo o tom, kolik jídla a půdy promrháme vykrmováním námi pojídaných zvířat. Když celý život pijete mateřské mléko jiného zvířecího druhu, nikomu se to nezdá divné. Je to normální. Je to něco, co jsme vždy dělali, a my tradice nezpochybňujeme, naopak je vzýváme. Jenže kdybychom nikdy nezpochybňovali dřívější tradice, nevyvíjeli bychom se dál.

Je mi špatně z tohoto politicky korektního a zároveň morálně zvráceného světa. Svět, kde se bojíme, že ostatní urazíme slovy, ale nebojíme se, že se jich dotknou naše činy. Svět, ve kterém všichni chtějí vyřešit problémy, ale nikdo nechce přiznat, že on sám tyto problémy způsobuje. Naše rozhodnutí mají mnohem větší dopad, než si myslíme, ale my jsme se rozhodli důsledky svého chování ignorovat.

Kdysi jsem si myslel, že bychom se mohli změnit. Ale čím jsem starší, tím více se ptám: I kdybychom se změnit mohli, stáli bychom o to? Možná jsme prostě takoví. Už od počátku jsme na Zemi nebyli schopni žít po boku ostatních forem života. A bez ohledu na to, jak dalece jsme se "vyvinuli", se toto nikdy nezměnilo.

Kdyby byl příběh Země filmem, lidé by byli jasnými padouchy. A stejně jako každý velký padouch si i lidé vždy odmítali připustit, že by oni byli těmi špatnými.

Každá generace přichází na svět s tím, že zrovna ona všechno napraví, jenže později se i na ni vzpomíná kvůli tomu, co udělala špatně.

Dnes máme více informací, než kterákoli generace před námi. Jenže k čemu jsou nám odpovědi, když nikdy nezačneme pokládat ty správné otázky?

Rozhodli jsme se žít. Rozhodli jsme se, čím jsme se stali. Všichni se můžeme se rozhodnout změnit, čím jsme se stali.

Spencer Cathcart

odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=e6N_LlNQQ5Y