Devátá kapitola
ZA ŠTĚSTÍM A NEŠTĚSTÍM JE KLID
VYŠŠÍ DOBRO
Je nějaký rozdíl mezi štěstím a vnitřním klidem?
Ano, štěstí závisí na vnějších okolnostech, vnitřní klid nikoli.
Je možné přitahovat pouze pozitivní okolnosti? Kdyby bylo naše myšlení vždycky pozitivní, naše životní situace by byla pozitivní, že ano?
Umíte skutečně rozlišovat mezi pozitivním a negativním? Vidíte celkový obraz? Neúspěch, ztráta, nemoc či utrpení byly pro mnoho lidí největšími učiteli. Bolest je naučila vzdát se falešných představ o sobě samých, odnaučila je sledovat povrchní cíle. Naučila je pokoře a soucitu. Učinila je reálnějšími.
Ačkoli si to nemusíte uvědomovat, v každé "negativní" zkušenosti, tedy té, která se vám jako negativní v danou chvíli jeví, se skrývá hluboké ponaučení. Dokonce i krátká nemoc vám může ukázat, co je ve vašem životě reálné a co je nereálné, na čem záleží a na čem nezáleží.
Z vyššího hlediska jsou životní podmínky vždycky pozitivní. Přesněji řečeno: nejsou ani pozitivní, ani negativní. Jsou prostě takové, jaké jsou. Jestliže plně přijímáte realitu, není ve vašem životě nic „dobrého“ ani „špatného“. Existuje jen vyšší dobro – které obsahuje všechno. Z hlediska mysli však existuje dobro a zlo, láska a nenávist.
To mi připadá jako odmítání reality a sebeklam. Když se mi stane něco strašného, mohu sice předstírat, že to není špatné, ale faktem zůstává, že to špatné je. Tak proč to popírat?
Nic nepředstíráte. Prostě přijímáte situaci takovou, jaká je. To je všechno. Tím překročíte hranice mysli, která vytváří polaritu negativního a pozitivního. Přijetí reality je základním aspektem odpuštění. "Odpouštět" přítomnosti - ve skutečnosti však není co odpouštět - je ještě důležitější než "odpouštět" minulosti. Když odpustíte každému okamžiku – když mu dovolíte být tím, čím je -, nedojde k nahromadění zášti, kterou je nutno odpustit později.
Uvědomte si, že teď nemluvím o štěstí. Když umřel blízký člověk nebo když cítíte, že se blíží vaše vlastní smrt, nemusíte být šťastní, byť to z duchovního - pravého - hlediska šťastný okamžik vždycky je. Nicméně můžete být klidní. Přijímáte-li přítomný okamžik, ať už se v něm děje cokoli, můžete být smutní, chcete-li, ale ve svém nitru cítíte hluboký klid. To je emanace Bytí, vnitřní klid, dobro, které nemá protiklad.
Co když jsem v situaci, kterou mohu změnit? Jak takové situaci mohu dovolit být a zároveň ji změnit?
Udělejte, co musíte udělat. Prozatím však přijímejte, co je. Jelikož mysl a rezistence jsou synonyma, přijetí reality vás okamžitě osvobodí z područí mysli, a tím vás spojí s Bytím. Následkem toho přestanou působit obvyklé egoistické motivace – strach, chamtivost atd. Jste teď pod kontrolou mnohem větší inteligence, než je vaše mysl, takže všechno děláte s jiným vědomím.
Zdá se, že většina lidí musí prožít velké utrpení, aby se vzdali rezistence a přijímali realitu – aby dokázali odpouštět. Jakmile se to naučí, stane se velký zázrak: probuzení vědomí Bytí skrze to, co se jeví jako zlo, transformace utrpení ve vnitřní klid. Veškeré zlo a utrpení na tomto světě nakonec lidi donutí uvědomit si, čím opravdu jsou.
Jakmile si uvědomíte neskutečnost minulosti a začnete přijímat přítomnou realitu takovou, jaká je, dojde k transformaci nejen ve vašem nitru, ale také ve vnějším světě. Ve vás i kolem vás vznikne intenzivní pole vědomí, které dříve či později ovlivní každého, kdo do něj vstoupí. Vyléčíte bolest, rozptýlíte nevědomí – aniž cokoli děláte – prostě tím, že jste intenzivně soustředěni v přítomném okamžiku.
KONEC VAŠEHO ŽIVOTNÍHO DRAMATU
Žijete-li ve stavu vědomé přítomnosti a vnitřního klidu, může se ve vašem životě stát něco, co lze považovat za „špatné“ z hlediska obyčejného vědomí?
Většina takzvaných špatných událostí je způsobena nevědomím. Tyto negativní události někdy nazývám „dramaty“. Jestliže si plně uvědomujete přítomnost, dramata přestávají vstupovat do vašeho života. Dovolte mi, abych vám vysvětlil, jak funguje vaše ego a jak vytváří dramata.
Ego je mysl, která řídí váš život, pokud nejste jejím pozorovatelem. Ego se považuje za osamělý fragment uprostřed nepřátelského vesmíru, a proto vidí všechny ostatní bytosti jako potenciální hrozbu nebo prostředek k dosažení vlastních cílů. Ačkoli některé strategie ega jsou velice chytré, ego nikdy nevyřeší své problémy, neboť příčinou všech problémů je samotné ego.
Kdykoli se ega dostanou dohromady, ať už v osobních nebo pracovních vztazích, začne docházet ke konfliktům, problémům, mocenským bojům, emočnímu a fyzickému násilí atd. K těmto problémům patří kolektivní zlo – válka, genocida a vykořisťování, jež způsobuje nahromaděné nevědomí lidstva. Mnoho nemocí je způsobeno ustavičnou rezistencí ega, jejímž následkem dochází k zablokování proudu životní energie v našem těle. Jakmile se spojíte s Bytím, přestanete být ovládáni svou myslí, která způsobuje všechno zlo.
Kdykoli se setkají dvě ega, dojde k nějakému dramatu. I když žijete úplně sami, stále si vytváříte nějaké drama. Když se litujete, je to drama. Když máte výčitky svědomí, je to drama. Když dovolíte minulosti nebo budoucnosti, aby zastínila přítomnost, vytváříte psychologický čas – který je nutným předpokladem dramatu. Kdykoli odmítáte přítomný okamžik, vytváříte drama.
Většina lidí své životní drama miluje. Jejich drama je jejich totožností. Jejich ego řídí jejich život. Dokonce i jejich – obvykle neúspěšná – snaha vyřešit své životní problémy je součástí jejich ega. Tito lidé rozhodně nechtějí své drama ukončit. Dokud se ztotožňují se svou myslí, mají největší strach z vlastního probuzení.
Přijímáte-li přítomnou realitu, skončí veškerá dramata ve vašem životě. Nikdo vás nemůže přimět ani k hádce, ať se snaží sebevíc. S vědomým člověkem se nemůžete hádat. Hádka předpokládá ztotožnění s vlastním postojem i s rezistencí vůči postoji druhého. Následkem toho se polární protiklady vzájemně posilují. To jsou mechanismy nevědomí. Žijete-li v přítomnosti, můžete obhájit svůj názor, aniž druhého napadáte. Takže nemůže dojít k dramatu. V knize A Course in Miracles se píše, že „dokonale vyrovnaný člověk si neumí konflikt ani představit“. To se netýká jen konfliktů mezi lidmi, ale především vnitřních konfliktů, které zmizí, jakmile přestanou existovat rozpory mezi požadavky vaší mysli a realitou.
POMÍJIVOST A ŽIVOTNÍ CYKLY
Dokud žijete v hmotné dimenzi a jste spojeni s kolektivní duší lidstva, tělesná bolest je stále možná. Veškeré utrpení je výtvorem ega, jež odmítá realitu. Dokud žijete v této dimenzi, jste sice podřízeni její cyklické povaze a zákonu pomíjivosti, ale už to nepovažujete za „špatné“ - ale přijímáte to, jak to je.
Přijímáte-li „jsoucnost“ všech věcí, objevíte hlubší realitu pod povrchem boje protikladů a prožíváte radost mimo dobro a zlo. To je radost z Bytí, božský klid.
V hmotném světě existuje narození a smrt, tvorba a destrukce, růst a rozklad zdánlivě oddělených forem. To je viditelné všude: v životním cyklu hvězd a planet, hmotného těla, stromů i květin, ve vznikání a zanikání národů, politických stran a civilizací, a také v nevyhnutelných cyklech zisků a ztrát v životě jedince.
Jsou cykly úspěchu, kdy se vám všechno daří, a cykly neúspěchu, kdy se vám všechno rozpadá pod rukama a vy se toho musíte vzdát, abyste uvolnili prostor pro vznik nových věcí. Jestliže se tomu bráníte, znamená to, že odmítáte jít s proudem života, a proto budete trpět.
Z hlediska mysli je vzestupný cyklus dobrý a sestupný cyklus špatný. Růst je obvykle považován za pozitivní, ale nic nemůže růst věčně. Kdyby měl růst pokračovat věčně, stal by se nakonec destruktivním. Rozklad, přesněji řečeno přeměna toho, co již není funkční, je předpokladem nového růstu. Jedno nemůže existovat bez druhého.
Pro duchovní realizaci je sestupný cyklus nutný. Duchovní dimenze vás začíná zajímat tehdy, když se váš úspěch stane bezvýznamným nebo například když zakusíte velkou bolest, ke které jste se sami dopracovali. Neúspěch se skrývá v každém úspěchu a úspěch v každém neúspěchu. V tomto světě má každý člověk dříve či později „neúspěch“ a každý úspěch je nakonec k ničemu. Všechny hmotné formy jsou pomíjivé.
Můžete vytvářet nové věci a situace, ale nesmíte se s nimi ztotožňovat.
Vaše fyzická energie je také podřízena cyklům. Nemůže být stále na vrcholu. Jsou období vysoké a nízké energie. Jsou období, kdy jste velice tvůrčí, a jsou období, kdy se nemůžete hnout z místa. Cyklus může trvat několik hodin nebo několik let. Jsou dlouhé cykly, které obsahují krátké cykly. Mnoho nemocí vzniká následkem toho, že bojujeme proti cyklům nízké energie, které jsou nutným předpokladem regenerace. Nutkavá činnost a tendence ztotožňovat se s vnějšími faktory jsou nevyhnutelné, dokud jste ovládáni svou myslí. To vám znemožňuje přijímat sestupné cykly. Inteligence těla se pak brání například tím, že vám způsobí nemoc, aby vás zastavila - nejen proto, aby mohlo dojít k nutné regeneraci.
Cyklická povaha vesmíru je úzce spojena s pomíjivostí všech věcí a situací. Tato pravda byla jádrem Buddhova učení. Všechno je dočasné, pomíjivost je základním rysem všeho. Všechno se jednou změní, zanikne nebo vás to přestane uspokojovat. Pomíjivost je také jádrem Ježíšova učení: „Přestaňte si střádat poklady na zemi, kde je stravuje mol a rez a kde se zloději vloupávají a kradou.“
Mysl se ztotožňuje se vším, co považuje za „dobré“. V hmotném světě však nic netrvá věčně. To, co bylo dobré včera nebo minulý rok, se postupně stává špatným. Co vám dělalo radost, to vám působí bolest. Dnešní blahobyt se změní v prázdné konzumenství zítřka. Šťastná svatba se změní v nešťastný rozvod nebo nešťastné soužití. Když se změní něco, s čím se naše mysl ztotožňuje, nejsme schopni to přijmout. Lpíme na tom, co odchází, a bráníme se změně. Jako kdyby nám někdo trhal nohu.
Občas slyšíme o lidech, kteří spáchali sebevraždu, protože přišli o všechny peníze nebo o dobrou pověst. To jsou extrémní případy. Ostatní lidé, když se octnou v obtížné situaci, jsou hluboce nešťastní nebo onemocní. Tito lidé nejsou schopni rozlišit mezi životem a životní situací. Nedávno jsem četl o jedné slavné herečce, která umřela v osmdesáti. Když její krása odkvetla a začalo ji trápit stáří, byla velmi nešťastná a přestala se stýkat s lidmi. Také ona se ztotožňovala s něčím vnějším: se svým vzhledem. Zpočátku jí její ztotožnění dávalo radost a později ji činilo nešťastnou. Kdyby se dokázala spojit s věčným životem ve svém nitru, mohla by pozorovat své stárnutí s naprostým klidem. Její vzhled by se stal průsvitným a z její věčné duše by vyzařovalo světlo. Její tělesná krása by se proměnila v krásu duchovní. Nikdo jí však neřekl, že něco takového je možné. Ona sama na to také nepřišla. Ten nejdůležitější druh poznání promeškala.
Buddha učil, že dokonce i štěstí je dukkha, což znamená „utrpení“. Štěstí je neoddělitelné od svého opaku. To znamená, že štěstí a neštěstí je jedno a totéž. Jen čas odděluje jedno od druhého.
Tím nechci říci, že byste si neměli vážit příjemných a krásných věcí. Ale hledat v nich něco, co vám nemohou dát – totožnost nebo pocit naplnění -, je nejrychlejší cesta k nespokojenosti a utrpení. Naše konzumní společnost by se zhroutila, kdyby se lidé stali osvícení a přestali hledat svou totožnost ve věcech. Čím víc hledáte štěstí ve vnějších věcech, tím víc vám uniká. Věci vám mohou dát potěšení, ale nemohou vám dát radost. Nic vám nemůže dát radost. Radost vychází z vašeho nitra jako radost z Bytí. Radost je základní součástí hlubokého vnitřního klidu. Je to váš přirozený stav, není to něco, co musíte hledat.
Mnoho lidí si nikdy neuvědomí, že nemůžeme najít „spásu“ v ničem z toho, co děláme nebo vlastníme. Ti, kteří si to uvědomují, často trpí depresemi: jestliže v ničem nemůžeme najít skutečné naplnění, proč se o něco snažit? To si musel uvědomit onen starozákonní prorok, když řekl: „Viděl jsem všechno, co se děje pod sluncem, a všechno je marnost a honba za větrem.“ Když se dostanete do tohoto bodu, jste krok od zoufalství – ale také krok od osvícení.
Jeden buddhistický mnich mi řekl: „Všechno, co jsem se naučil za dvacet let v klášteře, mohu shrnout jednou větou: Všechno, co vzniká, také zaniká. To vím.“ Samozřejmě chtěl říci tohle: Naučil jsem se přijímat všechno, co je; a tak jsem našel vnitřní klid.
Nebránit se životu znamená žít ve stavu milosrdenství a lehkosti. V tomto stavu je lhostejné, zda je něco dobré nebo špatné. Jakmile přestanete být vnitřně závislí na formě, okamžitě se zlepší vnější okolnosti vašeho života. Všechno, co jste si myslili, že potřebujete ke štěstí, k vám teď přichází bez vašeho přičinění a vy se z toho můžete radovat – dokud to trvá. Samozřejmě že všechno pomine, ale vy už nemáte strach z žádné ztráty. Život je snadný.
Štěstí odvozené ze sekundárního zdroje nikdy není moc hluboké. Je to pouhý odlesk radosti z Bytí, kterou najdete ve svém nitru, když se přestanete bránit životu. Bytí vás dovede za hranice polárních protikladů mysli a zprostí vás závislosti na formě. I kdyby se všechno kolem vás zhroutilo, přesto byste cítili hluboký vnitřní klid. I když nebudete šťastní, budete žít v klidu.
NEGATIVNÍ EMOCE
Veškerou vnitřní rezistenci prožíváme jako určitý druh negativity. Veškerá negativita je rezistence. V tomto kontextu znamenají tato dvě slova skoro totéž. K negativním emocím patří podrážděnost, netrpělivost, zlost, sklíčenost, zášť i sebevražedné zoufalství. Rezistence někdy probouzí emoční tělo. Když k tomu dojde, i mírně nepříznivá situace může vyvolat silné negativní emoce, jako je hněv nebo hluboký zármutek.
Ego věří, že prostřednictvím negativních emocí může ovlivňovat realitu. V knize A Course in Miracles se píše, že kdykoli jsme nešťastní, podvědomě věříme, že nám naše neštěstí „koupí“ to, co chceme. Kdybyste nevěřili, že neštěstí je účinné, proč byste je vytvářeli? Negativní emoce však účinné nejsou. Místo aby přitahovaly žádoucí situace, znemožňují jejich vznikání. Místo aby vyřešily nežádoucí situace, udržují je při životě. Jedinou „užitečnou“ funkcí negativních emocí je to, že posilují vaše ego. A proto je vaše ego miluje.
Ztotožňujete-li se s nějakou negativní emocí, nechcete se jí zbavit a nevědomě se bráníte pozitivní změně. Taková změna by ohrozila vaši totožnost. Proto ignorujete a odmítáte všechno pozitivní ve svém životě. To je běžný jev. A je to šílené.
Negativní emoce jsou naprosto nepřirozené, neboť znečišťují vaši duši. Existuje hluboká spojitost mezi znečišťováním přírody a negativitou, která se nahromadila v kolektivní duši lidstva. Kromě člověka žádná jiná životní forma na této planetě nezná negativitu. Žádná jiná životní forma neznásilňuje Zemi, která jí dává život. Viděli jste někdy nešťastnou květinu nebo nespokojený dub? Setkali jste se někdy s deprimovaným delfínem, s žábou, která má nízkou sebeúctu, s kočkou, která se nedokáže uvolnit, nebo s ptákem, který je plný nenávisti a zášti? Známky neurotického chování občas projevují pouze zvířata, která žijí v úzkém kontaktu s lidmi.
Pozorujte rostliny a zvířata a naučte se od nich, co to znamená přijímat realitu.
Nejvíc jsem se naučil od koček, ale i kachny mně daly důležité duchovní ponaučení. Už pouhé pozorování kachen je meditací. Jak klidně plují po hladině, v naprosté pohodě, dokonale přítomné v každém okamžiku.
Nemohou negativní emoce obsahovat nějaké důležité poselství? Například moje deprese mě může upozornit, že v mém životě je něco v nepořádku a to mě může přinutit zamyslit se a učinit patřičné změny. Takže musím naslouchat tomu, co mi mé emoce říkají.
Opakované negativní emoce někdy skutečně obsahují poselství, stejně jako nemoci. Ale všechny změny, které učiníte, jsou jen kosmetickými změnami, pokud nevycházejí ze změny vašeho vědomí. To znamená, že musíte začít žít v přítomnosti. Pak nepotřebujete negativní emoce, aby vám říkaly, co byste měli změnit ve svém životě. Dokud však negativní emoce máte, užívejte jich jako signálu, který vám připomíná, že se máte soustředit na přítomnost.
Jak se zbavíme negativních emocí?
Negativní emoce přestanou vznikat, když budete žít vědomě v přítomném okamžiku. Ale nenechte se odradit. Na této planetě je zatím jen velmi málo lidí, kteří dokážou žít v přítomnosti, ačkoli někteří se tomu blíží. Věřím, že takových lidí bude stále víc.
Kdykoli cítíte nějakou negativní emoci, dívejte se na ni jako na signál, který vám říká: „Probuďte se. Vystupte ze své mysli. Soustřeďte se na přítomnost.“
Ve své knize Island (Ostrov) píše Aldous Huxley o muži, který ztroskotal na vzdáleném ostrově. Na ostrově je jedinečná civilizace. Neobvyklé je, že její členové jsou duševně zdraví. První, čeho si náš trosečník všimne, jsou pestrobarevní papoušci, kteří ustavičně opakují: „Dávejte pozor. Tady a teď. Pozor. Tady a teď.“ Později se dočteme, že je tato slova naučili ostrované, aby jim papoušci neustále připomínali, že mají žít v přítomném okamžiku.
Takže kdykoli cítíte nějakou negativní emoci, považujte ji za hlas, jenž vám říká: „Pozor. Tady a teď. Probuďte se.“ Uvědomujte si i sebemenší podrážděnost, abyste zabránili hromadění nevědomých reakcí. Když si uvědomíte, že toto energetické pole nepotřebujete, odhoďte je. Ale odhoďte je úplně. Pokud toho nejste schopni, přijměte jeho existenci a uvědomujte si ji.
Negativních emocí se můžete zbavit také tím, že si představujete, že jste transparentní vůči jejich příčině. Zpočátku to zkoušejte s triviálními věcmi. Řekněme, že sedíte doma a najednou zaslechnete z ulice pronikavý zvuk nějakého poplašného zařízení. Ten zvuk vás podráždí. Jaký má toto podráždění smysl? Žádný. Proč jste je vyvolali? Vy jste to neudělali. Udělala to vaše mysl. Byla to automatická, nevědomá reakce. Proč ji vaše mysl vyvolala? Protože nevědomě věří, že vaše rezistence, kterou prožíváte jako negativní emoci, nějakým způsobem změní nežádoucí situaci. To je ovšem nesmysl. Vaše rezistence, v tomto případě podrážděnost, je mnohem nepříjemnější než původní příčina.
Tohle všechno můžete změnit v duchovní cvičení. Představujte si, že jste transparentní, že nemáte hmotné tělo. Dovolte rušivému zvuku, aby vámi procházel, místo aby narážel na „zeď“ ve vašem nitru. Jak už jsem řekl, zpočátku to zkoušejte s triviálními věcmi.
Někdo vám řekne něco hrubého nebo urážlivého. Místo abyste na to nevědomě reagovali, nechte to projít svou hlavou. Nebraňte se tomu, To je odpuštění. Tímto způsobem se stanete nezranitelnými. Je také vhodné tomu člověku říci, že jeho chování je nepřijatelné. Ale on ztratil moc ovládat váš vnitřní stav a vy jste se přestali ztotožňovat se svou myslí.
Medituji, prošel jsem mnoha kurzy, přečetl jsem mnoho knih o duchovnosti, snažím se přijímat realitu – ale když se mě zeptáte, zda jsem našel skutečný a trvalý vnitřní klid, musím říci, že ne. Proč jsem jej nenašel? Co mám dělat?
Stále ještě hledáte ve vnějším světě. Možná najdete odpověď v příštím kurzu, možná v nové technice. Poradím vám: Nehledejte klid. Nehledejte žádný duševní stav, nebo vyvoláte vnitřní konflikt a nevědomou rezistenci. Přijměte skutečnost, že jste ještě nenašel vnitřní klid. Jakmile přijmete svůj neklid, váš neklid se promění v klid. V tom spočívá tajemství vzdání se.
Možná jste slyšeli větu „nastavte druhou tvář“, kterou řekl velký učitel osvícení před dvěma tisíci lety. Ježíš se snažil symbolicky vyjádřit tajemství nonrezistence. Hovořil pouze o vaší vnitřní realitě, nikoli o vašem chování.
Slyšeli jste o Banzanovi? Než se stal velkým zenovým mistrem, dlouho hledal osvícení, ale to mu stále unikalo. Pak jednoho dne na tržišti uslyšel rozhovor mezi řezníkem a jeho zákazníkem. „Dejte mi nejlepší kus masa, jaký máte“, řekl zákazník. Řezník odpověděl: „Každý kus masa, který mám, je nejlepší. Nemám žádný jiný.“ V tu chvíli dosáhl Banzan osvícení.
Vidím, že čekáte na nějaké vysvětlení. Když přijímáte, co je, každý kus masa – každý okamžik – je nejlepší. To je osvícení.
POVAHA SOUCITU
Až překonáte protiklady vytvořené svou myslí, budete jako hluboké jezero. Životní situace jsou hladinou jezera. Někdy jsou klidné, jindy bouřlivé – to záleží na cyklech a sezonách. V hlubině je však jezero vždycky klidné. Vy jste celým jezerem, nejen hladinou; jste ve spojení se svou vlastní hloubkou, která je vždy v naprostém klidu. Nebráníte se změně, nelpíte na žádné situaci. Váš vnitřní klid nezávisí na vnějších okolnostech. Žijete ve sféře věčného Bytí a nejste závislí na světě proměnlivých forem. Radujete se z nich, vytváříte je, ale nelpíte na nich.
Když jste takto nestranný, neznamená to, že se vzdálíte ostatním lidem?
Naopak. Dokud si neuvědomujete Bytí, uniká vám realita druhých, protože jste nenašel svou vlastní. Vaše mysl má nebo nemá ráda jejich formu, která nezahrnuje jen jejich tělo, ale také jejich mysl. Opravdový vztah je možný, pouze když si uvědomujete Bytí. Vnímáte tělo a mysl druhých jako clonu, za kterou cítíte jejich skutečnou realitu, jako cítíte svou vlastní. Takže když se setkáte s utrpením druhého člověka, zůstanete ve spojení s Bytím a vidíte skrz vnější formu a vnímáte jeho čisté Bytí skrze své vlastní. Na úrovni Bytí je veškeré utrpení iluzorní. Příčinou utrpení je ztotožnění s formou. Skrze toto uvědomění někdy dochází k zázračným uzdravením.
Je tohle soucit?
Ano. Soucit je vědomí hlubokého pouta mezi vámi a ostatními bytostmi. Soucit má ovšem dva aspekty. Jelikož žijete v hmotném těle, sdílíte zranitelnost a smrtelnost své hmotné formy se všemi živými bytostmi. Až si příště řeknete, že s někým nemáte nic společného, uvědomte si, že tomu tak není: za pár let – za deset nebo sedmdesát, na tom příliš nezáleží – budete oba rozkládajícími se mrtvolami, potom hromadou popela a nakonec ničím. Je to negativní představa? Není, je to fakt. Proč před tím zavírat oči? V tomto smyslu jste si rovni se všemi ostatními bytostmi.
Jedním z nejúčinnějších duchovních cvičení je meditace o smrtelnosti všech hmotných forem včetně vaší vlastní. Zemřete předtím, než zemřete. Uvědomte si to. Vaše hmotná forma umírá. Pak přijde okamžik, kdy umřou také všechny myšlenkové formy. Vaše božská podstata však žije. Zářivá, plně vědomá. Nic reálného nikdy nezemřelo. Umírají jen jména, formy a iluze.
Vědomí této nesmrtelné dimenze, vaší skutečné přirozenosti je druhým aspektem soucitu. Uvědomujete si nejen svou vlastní nesmrtelnost, ale skrze ni si uvědomujete také nesmrtelnost všech živých bytostí. Na úrovni formy s nimi sdílíte smrtelnost a nejistotu existence. Na úrovni Bytí s nimi sdílíte věčný, zářivý život. Tohle jsou dva aspekty soucitu. V soucitu se spojují dva zdánlivě opačné pocity smutku a radosti a proměňují se v hluboký vnitřní klid. Je to nejušlechtilejší pocit, jakého je člověk schopen, a má ohromnou léčivou moc. Nicméně skutečný soucit je velice vzácný. Vžít se do utrpení druhých vyžaduje vysoký stupeň vědomí, ale je to pouze jedním aspektem soucitu. Skutečný soucit je něco víc. Soucit je možný teprve tehdy, až smutek splyne s radostí, s radostí z Bytí, s radostí z věčného života.
JINÝ ŘÁD REALITY
Nesouhlasím s názorem, že tělo musí umřít. Věřím, že můžeme dosáhnout tělesné nesmrtelnosti. Tělo umírá jen proto, že věříme ve smrt.
Tělo neumírá proto, že věříte ve smrt. Protože věříte ve smrt, tělo existuje nebo se zdá, že existuje. Tělo a smrt jsou součástí téže iluze, vytvořené egoickou myslí, která si neuvědomuje Zdroj života a považuje se za nezávislou entitu v neustálém ohrožení. Proto mysl vytváří iluzi, že jste tělem, které je stále v nebezpečí.
Vnímat sám sebe jako zranitelné tělo, které se narodilo a opět umře – to je iluze. Tělo a smrt: táž iluze. Nemůžete mít jedno bez druhého. Buďto máte obojí, nebo nic.
Kdybyste viděli anděla a spletli si ho s kamennou sochou, stačilo by, kdybyste se lépe podívali na „kamennou sochu“. Nemuseli byste se dívat nikam jinam. Zjistili byste, že tam žádná socha nikdy nebyla.
Jestliže víra ve smrt vytváří tělo, proč mají tělo zvířata? Zvíře nemá ego a nevěří ve smrt…
Přesto však umírá, nebo se to aspoň tak jeví.
Uvědomte si, že vaše vnímání světa je odrazem stavu vašeho vědomí. Jste se svým vědomím spojeni a neexistuje žádný objektivní svět. Vaše vědomí vytváří svět, ve kterém žijete. Jedním z největších objevů moderní fyziky je objev jednoty pozorovatele a pozorovaného: člověk provádějící experiment – pozorující vědomí – nemůže být oddělen od pozorovaného jevu. Způsob pozorování ovlivňuje chování jevu. Věříte-li ve svou vlastní oddělenost a boj o přežití, pak vám okolní svět tuto víru potvrzuje a vaše vnímání je ovládáno strachem. Žijete ve světě smrti, neustálého boje a zabíjení.
Nic není takové, jak se to jeví. Svět, jejž vaše mysl vytváří a vidí, nemusí být ničím dokonalým, může být dokonce slzavým údolím. Ale všechno, co vidíte, je jen symbolem jako obraz ve snu. Záleží na tom, jak vaše vědomí interpretuje tanec molekulární energie ve vesmíru. Tato energie je stavební látkou takzvané hmotné reality. Vy ji vnímáte jako tělo, narození a smrt nebo jako boj o přežití. Existuje ovšem nekonečné množství jiných interpretací, nekonečné množství jiných světů – které závisí na vnímajícím vědomí. Každá bytost je ohniskem vědomí a každé ohnisko si vytváří vlastní svět, ačkoli všechny tyto světy jsou vzájemně propojeny. Existuje svět lidí, svět mravenců, svět delfínů atd. Existuje nesčetné množství bytostí, jejichž vědomí je tak rozdílné od vašeho, že si jejich existenci vůbec neuvědomujete, stejně jako si ony neuvědomují existenci vaši. Vysoce vyvinutí jedinci, kteří by si uvědomovali své spojení jeden s druhým i se Zdrojem, by žili ve světě, jenž by se vám jevil jako ráj – a přesto všechny světy jsou nakonec jediným světem.
Náš kolektivní lidský svět je produktem vědomí, kterému říkáme mysl. V kolektivním lidském světě existuje spousta „menších světů“, jejichž existence závisí na jejich tvůrcích nebo pozorovatelích. Až dojde k transformaci kolektivního vědomí lidstva, ovlivní to přírodu i zvířecí království, protože všechny světy jsou vzájemně propojeny. Proto se v bibli praví: „A lev ulehne s kůzletem.“ To ukazuje na možnost vzniku úplně jiného druhu reality. Jejím tvůrcem je každý jeden z nás.
Jak už jsem řekl, náš svět je do značné míry odrazem naší egoické mysli. Je ovládán strachem, protože strach je nevyhnutelným důsledkem sebeklamu mysli. Jako jsou obrazy ve snu symboly našich vnitřních stavů a pocitů, naše kolektivní realita je do značné míry symbolickým vyjádřením strachu a negativních emocí nahromaděných v kolektivní duši lidstva. Člověk není odloučen od světa, takže až se většina lidí zbaví iluze ega, tato vnitřní změna ovlivní všechno ostatní. Budeme žít v novém světě. Bude to změna planetárního vědomí. Totéž vyjadřuje buddhistické rčení, že každý strom a každé stéblo trávy nakonec dosáhne osvícení.
Rodí se nové vědomí a s ním nový svět. To předpovídá také Kniha zjevení: „Spatřil jsem nová nebesa a novou zemi, neboť první nebesa a první země pominuly.“
Ale nepleťte si příčinu s následkem. Vaším úkolem je přestat se ztotožňovat s formou, nikoli snažit se vybudovat lepší svět. Až se přestanete ztotožňovat s formou, nebudete připoutáni k tomuto světu, k této realitě. Uvědomíte si své kořeny v neviditelném Bytí a osvobodíte se od viditelného světa. Můžete se radovat z pomíjivých rozkoší tohoto světa, ale nemusíte se k nim poutat. Už nemusíte hledat naplnění skrze uspokojování svého ega, neboť jste ve spojení s něčím neskonale větším, než je jakákoli rozkoš nebo cokoli hmotného.
V jistém smyslu už nepotřebujete svět. Nepotřebujete, aby byl jiný, než je.
Teprve pak se začnete podílet na vytváření lepšího světa, na vytváření nové reality. Teprve pak jste schopni skutečného soucitu. Pouze ti, kdo překonali svou závislost na světě forem, mohou vytvořit lepší svět.
Říkali jsme, že soucit je vědomím společného pouta sdílené smrtelnosti a nesmrtelnosti. Na této hluboké úrovni se soucit stává léčivým v nejširším smyslu. V takovém stavu je váš léčivý vliv založen především na vašem bytí, nikoli na vaší činnosti. Každý, s kým se setkáte, bude ovlivněn hlubokým klidem, jenž z vás vyzařuje. Jste-li plně soustředěni v přítomnosti, nemáte potřebu reagovat na nevědomé chování druhých, neboť takové chování nepovažujete za reálné. Váš vnitřní klid je tak hluboký, že se v něm ztratí všechno, co klidné není. Přerušíte karmický cyklus akce a reakce. Zvířata, stromy a květiny pocítí váš klid a budou na něj reagovat. Budete učit svým bytím, svým božským klidem. Stanete se „světlem světa“, emanací čistého vědomí, a tím odstraníte příčiny utrpení. Tím odstraníte nevědomí.
To neznamená, že byste nemohli učit druhé lidi, jak se mají přestat ztotožňovat se svou myslí. Nicméně důležitější než všechno, co říkáte nebo děláte, je to, čím jste. Uznání významu Bytí vám nebrání v tom, abyste projevovali soucit tím, že budete zmírňovat utrpení, kdykoli se s ním setkáte. Požádá-li vás hladový člověk o kus chleba, dáte mu jej. Důležitější než darování chleba je však tento okamžik sdíleného Bytí, při kterém dochází k hlubokému léčení. Chleba je jen jeho symbolem. V takovém okamžiku neexistuje ani dárce, ani příjemce.
Na světě by však neměl být hlad. Jak můžeme vytvořit lepší svět, aniž předem odstraníme taková zla, jako je hlad nebo násilí?
Veškeré zlo je důsledkem nevědomí. Můžete zmírnit důsledky nevědomí, ale nemůžete je odstranit, aniž odstraníte jejich příčiny. Ke skutečné změně musí dojít v našem nitru, nikoli ve vnějším světě.
Máte-li potřebu zmírňovat utrpení na tomto světě, je to velice ušlechtilé, ale budete-li se zaměřovat výhradně na vnější svět, setkáte se s nezdarem a zklamáním. Bez hluboké transformace lidského vědomí je utrpení světa bezednou propastí. Proto nebuďte ve svém soucitu jednostranní. Soucit s utrpením druhých a touha pomáhat musí být v rovnováze s hlubším uvědoměním si věčné povahy života a iluzornosti veškeré bolesti.
Na to nezapomínejte, ani když podporujete nějaké hnutí, jehož vnějším proklamovaným cílem je zabránit hluboce nevědomým lidem, aby ničili jeden druhého, ostatní živé bytosti a celou zemi.
Snažíte-li se změnit svět na úrovni důsledků, je velmi snadné zabřednout do nevědomí. Proto buďte velice pozorní a ostražití. Středem vaší pozornosti musí být příčiny, vaším hlavním cílem musí být učení osvícení a vaším nejcennějším darem světu musí být pokoj a mír.
Poslední část provázení mocí přítomného okamžiku nabízíme v následující podzáložce s názvem SMYSL VZDÁNÍ SE.