Druhá kapitola
VĚDOMÍ: OSVOBOZENÍ OD BOLESTI
PŘESTAŇTE PŮSOBIT BOLEST V PŘÍTOMNOSTI
Nikdo není úplně oproštěn od bolesti a zármutku. Není lepší naučit se s nimi žít než se snažit vyhnout se jim?
Většina lidské bolesti je zbytečná. Bolest si způsobujete sami, dokud se necháte ovládat svou myslí.
Bolest, kterou si způsobujete v přítomnosti, je vždycky formou rezistence proti tomu, co je. Na myšlenkové úrovni je to určitá forma posuzování reality. Na emoční úrovni je to určitá forma negativity. Intenzita bolesti závisí na stupni rezistence a ta závisí na tom, do jaké míry se ztotožňujete se svou myslí. Vaše mysl odmítá přítomný okamžik a snaží se mu uniknout. To znamená, že čím víc se ztotožňujete se svou myslí, tím víc trpíte. Lze to vyjádřit také obráceně: čím ochotněji přijímáte přítomný okamžik, tím méně trpíte – a tím méně jste závislí na své mysli.
Proč mysl odmítá přítomný okamžik? Jelikož je schopna fungovat pouze v čase, to jest v minulosti a budoucnosti, proto vnímá přítomný okamžik jako hrozbu. Čas a mysl jsou neoddělitelné.
Představte si, že by na Zemi nebyl žádný člověk a že by tu byly jen rostliny a zvířata. Existovala by minulost a budoucnost? Existoval by čas? Otázky jako „Kolik je hodin?“ nebo „Kolikátého je dnes?“ by ztratily smysl. Dub nebo orel by se takovým otázkám pobaveně zasmál. „Kolik je hodin?" zeptali by se. „No přece teď. Copak existuje něco jiného?“
Samozřejmě že potřebujeme mysl a čas, abychom mohli fungovat v tomto světě, ale když nás mysl a čas začnou ovládat, začneme trpět.
Mysl, jež si chce udržet svou nadvládu, se ustavičně snaží zastřít přítomný okamžik minulostí a budoucností, takže vaše skutečná přirozenost, která je neoddělitelná od přítomného okamžiku, je zastíněna vaší myslí. V lidské mysli se hromadí stále větší břemeno času. Pod tímto břemenem úpějí všichni lidé, ale stále k němu přidávají, když odmítají přítomný okamžik nebo jej redukují na prostředek k tomu, aby se dostali do nějakého budoucího okamžiku, který existuje jen v jejich mysli – nikdy ve skutečnosti. Nahromadění času v kolektivní i individuální lidské mysli obsahuje také reziduální bolest z minulosti.
Chcete-li přestat působit bolest sobě a druhým lidem, nechcete-li už přidávat k bolesti z minulosti, ignorujte čas, aspoň do té míry, aby vám to nebránilo v každodenním životě. Jak můžete ignorovat čas? Uvědomte si, že neexistuje nic než přítomný okamžik. Proto jej neodmítejte. Soustřeďte se na něj. Žijte v přítomném okamžiku a do minulosti se vracejte, jen když musíte řešit praktické problémy života. Co by mohlo být nesmyslnější než odmítat něco, co je? Co by mohlo být nesmyslnější než bránit se životu, který existuje pouze v přítomnosti? Vzdejte se tomu, co je. Přijměte život – a uvidíte, jak vám začne pomáhat, místo aby vám škodil.
Přítomný okamžik je někdy velmi nepříjemný, nepřijatelný a strašný.
Přítomnost je taková, jaká je. Pozorujte, jak ji vaše mysl ustavičně klasifikuje a posuzuje, a tím způsobuje bolest a utrpení. Nezaujatým pozorováním své mysli se distancujete od jejích rezistenčních mechanismů a dovolujete přítomnému okamžiku existovat. To vás osvobozuje od vnějších vlivů a dává vám to opravdový vnitřní klid. Sledujte, co se děje, a jednejte, když je to nutné nebo možné.
Přijměte přítomný okamžik – a pak jednejte. Přijímejte přítomný okamžik, jako byste si jej zvolili. Nebraňte se mu. Učiňte z něj svého spojence, nikoli svého nepřítele. Tím změníte celý svůj život.
BOLEST Z MINULOSTI:
ROZPOUŠTĚNÍ EMOČNÍHO TĚLA
Dokud nejste schopni žít v přítomném okamžiku, každá emoční bolest, kterou pociťujete, ve vás zanechává určité reziduum bolesti. Spojuje se s bolestí z minulosti a zůstává ve vaší mysli a těle. To zahrnuje bolest z dětství, kterou způsobilo nevědomí světa, do nějž jste se narodili.
Nahromaděná bolest tvoří negativní energetické pole ve vašem těle a mysli. Lze ji považovat za jakousi neviditelnou entitu. Je to vaše emoční tělo. Existuje ve dvou modech: latentním a aktivním. Zatímco někteří lidé žijí ve svém emočním těle téměř pořád, jiní je vnímají pouze v situacích spojených s nějakým nepříjemným zážitkem z minulosti. Emoční tělo může být probuzeno téměř čímkoli. Je-li připraveno probudit se, může být aktivováno pouhou myšlenkou nebo nevinnou poznámkou blízkého člověka.
Některá emoční těla jsou otravná, ale poměrně neškodná, zatímco jiná jsou velmi destruktivní. Některá napadají lidi kolem vás, jiná mohou napadnout vás, jejich hostitele. Váš postoj k životu se následkem toho stane velice negativním. Tímto způsobem vznikají také nemoci, dochází k nehodám nebo dokonce k sebevraždě.
Když si myslíte, že někoho dobře znáte, a najednou se octnete tváří v tvář této neznámé a odporné stvůře, jste šokováni. Mnohem důležitější je však pozorovat tuto bytost v sobě samém. Proto sledujte všechny známky nespokojenosti ve svém nitru – může se probouzet vaše emoční tělo. To se projevuje ve formě podrážděnosti, netrpělivosti, stísněné nálady, zlosti, vzteku nebo touhy někomu ublížit. Snažte se přistihnout své emoční tělo v okamžiku, kdy se začíná probouzet z dřímoty.
Emoční tělo se snaží přežít jako každá jiná existující entita a může žít jedině tehdy, když vás donutí, abyste se s ním nevědomě ztotožnili. Pak vás začne ovládat, „stane se vámi“ a žije skrze vás. Živí se jakýmkoli zážitkem, který rezonuje s jeho druhem energie, se vším, co způsobuje další bolest, ať už ve formě zlosti, nenávisti, zármutku, násilí nebo nemoci. Jakmile vás jednou ovládne, začne ve vašem životě vytvářet situace, které mu vracejí jeho vlastní energii, a tím ho posilují. Bolest se živí bolestí, neboť radost je pro ni nestravitelná.
Jste-li ovládáni svým emočním tělem, chcete stále víc bolesti. Stanete se buď obětí, nebo násilníkem. Chcete sami trpět nebo působit bolest druhým nebo oboje. Ve skutečnosti v tom není tak velký rozdíl. Samozřejmě si to neuvědomujete a tvrdíte, že bolest nevyhledáváte. Budete-li však pozorně sledovat své myšlenky a jednání, uvidíte, že bolest záměrně udržujete při životě. Když si to uvědomíte, přestanete to dělat, neboť chtít větší bolest je šílenství a nikdo není vědomě šílený.
Emoční tělo, které je temným stínem, jejž vrhá vaše ego, se bojí světla vašeho vědomí. Jeho přežití závisí na vašem nevědomém ztotožnění se s ním a na vašem strachu čelit bolesti, která ve vás žije. Když se s bolestí nevyrovnáte, budete ji muset prožívat znovu a znovu. Vaše emoční tělo vám může připadat jako nebezpečná příšera, na kterou se nemůžete ani podívat, ale mohu vás ujistit, že je to pouhý přízrak, který je bezmocný proti síle vašeho vědomí.
Některá duchovní učení tvrdí, že veškerá bolest je v podstatě zdání, a mají pravdu. Otázkou je, zda to platí také ve vašem případě. Samotná víra nestačí. Chcete žít do konce života v bolesti a stále jen opakovat, že je to pouhé zdání? Osvobodí vás to od bolesti? Víra sama nestačí. Jde o to, jak tuto pravdu realizovat ve vašem vlastním životě.
Vaše emoční tělo nechce, abyste si uvědomili, čím ve skutečnosti je. Jakmile je začnete pozorovat, jakmile v sobě cítíte jeho energetické pole, je konec s vaším ztotožněním. Do hry vstupuje vyšší dimenze vědomí. Tuto dimenzi nazývám vědomou přítomností. Nyní jste nezaujatým pozorovatelem, takže vaše emoční tělo nemůže předstírat, že je vámi, a ztrácí možnost skrze vás obnovovat svou energii. Našli jste svou nejvnitřnější sílu. Objevili jste moc přítomného okamžiku.
Co se stane s naším emočním tělem, když si uvědomíme jeho existenci a přestaneme se s ním ztotožňovat?
Nevědomí toto tělo vytváří; vědomí je transformuje v sebe. Tento univerzální princip krásně vyjádřil svatý Pavel: „Co je vystaveno světlu, to se stává světlem.“ Nemůžete bojovat proti svému emočnímu tělu. Kdybyste se o to pokoušeli, způsobili byste vnitřní konflikt, a tím další bolest. Stačí bolest pozorovat. Pozorovat něco znamená přijímat to jako součást toho, co je v přítomném okamžiku.
Emoční tělo je uvězněná životní energie, která se oddělila od vašeho energetického pole a stala se dočasně autonomní díky tomu, že se s ní ztotožňujete. Tato energie se obrátila proti sobě a životu jako zvíře, které se snaží sežrat svůj vlastní ohon. Proč si myslíte, že je naše civilizace tak destruktivní? Nicméně i destruktivní síly jsou součástí životní energie.
Když se stanete pozorovatelem, vaše emoční tělo se ještě nějakou dobu bude snažit vás svést k tomu, abyste se s ním opět ztotožnili. V tomto stadiu vám může způsobovat bolesti v různých částech těla, ale jen přechodně. Vnímejte všechno, co se ve vás děje. Buďte bdělými strážci svého vnitřního prostoru. Chcete-li vnímat energii emočního těla, musíte být velice pozorní. Jste-li si této energie vědomi, nemůže ovládat vaše myšlení. Jakmile se vaše myšlení ztotožní s energetickým polem bolestné entity ve vašem těle, vaše myšlenky ji začnou posilovat.
Je-li například zlost převládající energií vašeho emočního těla a vy stále přemýšlíte jen o tom, jak vám někdo ublížil a jak se mu za to pomstíte, pak jste přestali být nezaujatým pozorovatelem a vaše emoční tělo se stalo „vámi“. Kde je zlost, tam je bolest.
Neustálá vědomá pozornost přerušuje spojení mezi vaším emočním tělem a vaším myšlením a vyvolává proces transmutace. Jako by se vaše bolest stala palivem pro vaše vědomí, které začne hořet jasněji. V tom spočívá ezoterický smysl alchymie: transmutace obecného kovu ve zlato a proměna utrpení ve vědomí. Vnitřní konflikt se vyřeší a vy jste opět celým člověkem. Pak musíte přestat působit další bolest.
Dovolte mi, abych celý proces shrnul. Soustřeďte se na pocity ve svém nitru. Uvědomte si, že tyto pocity jsou vaším emočním tělem. Přijměte jeho existenci. Nepřemýšlejte o něm – nedovolte mu, aby ovlivnilo vaše myšlení. Neanalyzujte je a neposuzujte je. Neztotožňujte se s ním. Buďte nezaujatým pozorovatelem všeho, co se ve vás děje. Uvědomujte si nejen emoční bolest, ale také „pozorovatele“. V tom spočívá moc přítomného okamžiku, síla vaší vlastní vědomé přítomnosti.
ZTOTOŽNĚNÍ EGA S EMOČNÍM TĚLEM
Proces, který jsem právě popsal, je nesmírně účinný a přitom jednoduchý. Pochopilo by jej i dítě a doufám, že se jednou bude vyučovat ve škole. Jakmile pochopíte, jak důležité je být nezaujatým pozorovatelem všeho, co se děje ve vašem nitru, budete mít k dispozici nejmocnější transformační nástroj.
To neznamená, že nemůžete cítit vnitřní nechuť přestat se ztotožňovat se svou bolestí. Tak tomu bude zejména v případě, že jste se větší část svého života ztotožňovali se svým emočním tělem. Neboli že jste si ze svého emočního těla vytvořili nešťastné já a stále ještě věříte, že tato fikce je tím, čím skutečně jste. V takovém případě budete pociťovat silnou rezistenci. Jinými slovy, raději budete žít v bolesti – budete svým emočním tělem -, než abyste se vrhli do neznáma a riskovali ztrátu svého známého nešťastného já.
Pokud je to váš případ, sledujte rezistenci ve svém nitru. Sledujte, jak lpíte na své bolesti. Buďte vemi ostražití. Vnímejte ono zvláštní potěšení, jež vám dává vaše vnitřní nespokojenost. Uvědomte si své nutkání ustavičně hovořit a přemýšlet o svém neštěstí. Jakmile si to uvědomíte, svou rezistenci překonáte. Soustředíte se na své emoční tělo, stanete se jeho pozorovatelem a tím začnete jeho transmutaci.
To záleží jen na vás. Nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Samozřejmě vám pomůže, když se budete stýkat s lidmi, kteří si hluboce uvědomují svou existenci. Styk s takovými lidmi posílí vaše vnitřní světlo. Když položíte doutnající polínko vedle hořícího polena a pak je od sebe na chvíli oddělíte, vaše polínko bude hořet mnohem intenzivněji. Koneckonců obě polena jsou součástí téhož ohně. Být takovým ohněm je funkcí duchovního učitele.
PŮVOD STRACHU
Řekl jste, že základní součástí emoční bolesti je strach. Jak vzniká a proč je náš život plný strachu? A není určitá dávka strachu zdravou sebeochranou? Kdybych se nebál ohně, mohl bych do něj strčit ruku a spálit se.
Ruku nestrkáte do ohně, protože víte, že byste se spálili. K tomu, abyste se vyhnuli zbytečnému nebezpečí, nepotřebujete strach – potřebujete minimum inteligence a zdravého rozumu. V takových situacích se řídíte svou zkušeností. Kdyby vám někdo hrozil ohněm nebo fyzickým násilím, mohli byste mít strach, ale to je instinktivní reakce, nikoli trvalý psychologický stav strachu, o němž hovořím. Psychologický stav strachu není závislý na konkrétním bezprostředním nebezpečí. Psychologický strach můžeme pociťovat jako stav úzkosti, nervozity, napětí, hrůzy, fobie atd. Tento druh strachu vždycky předjímá něco, co by se mohlo stát, není to strach z něčeho, co se děje teď. Zatímco vy jste tady, vaše mysl je v budoucnosti. Tato rozpolcenost ve vás probouzí pocity úzkosti. A jestliže se většinu času ztotožňujete se svou myslí a nevnímáte přítomný okamžik, tato úzkost bude vaším stálým společníkem. Přítomný okamžik můžete zvládnout, je však nemožné zvládnout něco, co neexistuje – nemůžete zvládnout budoucnost.
Jak už jsem řekl dříve, dokud se ztotožňujete se svou myslí, váš život je ovládán vaším egem, které je velmi zranitelné, neboť se domnívá, že je v neustálém ohrožení. Tak je tomu i v případě, že se navenek chová sebejistě. Nezapomínejte, že emoce jsou reakcí vašeho těla na vaši mysl. Co slyší vaše tělo od vašeho falešného já, které si vaše mysl vytvořila? Jsem v neustálém nebezpečí. A jakou emoci tato informace vyvolává? Strach, samozřejmě.
Strach má mnoho příčin. Bojíme se ztráty, neúspěchu, zranění atd., ale veškerý strach je v podstatě strachem našeho ega ze smrti a neexistence. Naše ego věří, že smrt čeká za každým rohem. Jste-li ztotožněni se svou myslí, strach ze smrti ovlivňuje všechny aspekty vašeho života. Dokonce i něco tak triviálního, jako je potřeba prosadit vlastní názor – to jest obhájit něco, s čím se ztotožňujete -, je důsledkem strachu ze smrti. Jestliže se ztotožňujete se svým názorem, vaše falešné já je vážně ohroženo, kdykoli se mýlíte. Proto si nemůžete dovolit nemít pravdu. Mýlit se znamená umřít. Z toho důvodu se hroutí mnoho partnerských vztahů, proto vznikají války.
Jakmile se přestanete ztotožňovat se svou myslí, bude vám lhostejné, zda máte či nemáte pravdu, neboť to neohrožuje integritu vašeho já. Můžete jasně vyjádřit svůj názor, aniž vás něco nutí být agresivní. Totožnost vašeho já vychází z hlubší úrovně vašeho nitra, nikoli z vaší mysli. Pozorně sledujte, co se snažíte obhajovat. Iluzorní totožnost, představu ve své mysli, fiktivní entitu. Jakmile si to uvědomíte, přestanete se s tím ztotožňovat. Tím se vyhnete všem konfliktům, které narušují vztahy mezi lidmi. Moc nad druhými je slabost převlečená za sílu. Skutečnou sílu máte v sobě a je vám vždy dostupná.
Takže strach je stálým společníkem každého, kde se ztotožňuje se svou myslí, a proto ztratil spojení se svým hlubším já, zakořeněným v Bytí. Jen velice málo lidí se neztotožňuje se svou myslí, takže téměř každý, koho znáte nebo potkáte, žije v neustálém strachu. Rozdíl je pouze v intenzitě. Na jedné straně spektra je neurčitý pocit ohrožení a na druhé úzkost a hrůza. Většina lidí si svůj strach uvědomí, teprve když se začne projevovat v akutní formě.
TOUHA EGA PO CELISTVOSTI
Dalším aspektem emoční bolesti, který je neoddělitelnou součástí egoistické mysli, je hluboce zakořeněný pocit vlastní neúplnosti, pocit, že nejsme celiství. U některých lidí je tento pocit vědomý, u jiných je nevědomý. Je-li vědomý, projevuje se jako nepříjemný a stále přítomný pocit neadekvátnosti. Je-li nevědomý, pak se projevuje nepřímo jako intenzivní žádostivost nebo chtivost. V obou případech jsou lidé nuceni hledat něco, co uspokojí jejich ego a s čím se mohou ztotožnit, aby zaplnili prázdnotu, kterou cítí ve svém nitru. Proto se snaží získat majetek, peníze, úspěch, uznání, aby se cítili naplněni. I když však dosáhnou všeho, po čem toužili, brzy zjistí, že se své vnitřní prázdnoty nezbavili, že je bezedná. Pak mají opravdový problém, neboť si už nemohou nic nalhávat. Vlastně mohou, a také to dělají, ale je to mnohem obtížnější.
Dokud se necháte ovládat svou egoistickou myslí, nemůžete žít v trvalé pohodě, protože se cítíte uspokojeni pouze v okamžicích, kdy jste získali něco, po čem jste toužili. Jelikož ego je odvozené já, musí se ztotožňovat s vnějšími věcmi. Musíte je stále bránit a posilovat. Nejčastěji se ztotožňujete se svým majetkem, společenským postavením, vzděláním a vědomostmi, tělesným vzhledem, výjimečnými schopnostmi, osobní a rodinnou minulostí, politickými názory nebo náboženskou vírou. Nic z toho však nejste vy.
Nahání vám to hrůzu? Nebo jste rádi, že si to konečně uvědomujete? Dříve nebo později se toho všeho budete muset vzdát. Možná tomu ještě nevěříte a já vás zajisté nežádám, abyste věřili, že svou totožnost nemůžete najít ve vnějším světě. Tuto pravdu musíte poznat sami. Určitě ji poznáte, až budete cítit, že se blíží smrt. Smrt vás zbaví všeho, čím nejste. Tajemstvím života je „umřít, než umřete“ - zjistit, že smrt neexistuje.
Další část provázení E. Tolleho nabízíme v následující (třetí) kapitole (podzáložce) s názvem Život v přítomném okamžiku.