Děkujeme Spencerovi Cathcartovi, který ví, že lidstvo je díky svým vlastním volbám na pokraji své vlastní zkázy. Proto se rozhodl pracovat pro Světlo a všem lidem otevírat oči a srdce. Stačí srdce. Oči pak nejsou zapotřebí...

LEŽ, KTEROU ŽIJEME

Spencer C.

V tuto chvíli byste mohli být kdekoliv a dělat cokoliv. Místo toho sedíte před monitorem...Co nám brání dělat to, co chceme? Být tam, kde chceme být?

Každý den vstáváme ve stejném pokoji a jdeme stejnou cestou, abychom žili ten stejný život jako včera. Přitom kdysi byl každý den novým dobrodružstvím. Cestou se něco změnilo. Dříve byly naše dny bezčasé, nyní jsou naplánované. Takhle to vypadá být dospělý? Být volný? Ale jsme skutečně svobodní?

Jídlo, voda, země. Ty základní prvky, které potřebujeme k přežití, jsou ve vlastnictví korporací. Nepatří nám jídlo na stromech, čistá voda v řekách, půda na postavení domu. Když se pokusíš vzít si to, co země poskytuje, tak tě zavřou.

Tak se řídíme jejich pravidly. Poznáváme svět čtením učebnic. Roky sedíme a opakujeme, co nám říkají. Jsme testováni a hodnoceni jako vzorky v laboratoři. Vychováváni tak, abychom nevybočovali, abychom byli všichni stejní. Chytří tak akorát, abychom dokázali pracovat, ale ne tolik, abychom se ptali proč.

A tak pracujeme a pracujeme a nezbývá nám čas na život, na který vyděláváme. Až do dne, kdy jsme příliš staří. A nezbyde nám nic jiného, než umřít. Naše děti převezmou naše místo ve Hře.

Pro nás je naše cesta jedinečná a společně nejsme nic jiného, než palivo. Palivo, které živí elitu. Elitu, která se skrývá za loga velkých korporací. Toto je jejich svět. A jejich nejcennější surovina není v zemi. Jsme to my.

Stavíme jejich města, řídíme jejich stroje, válčíme v jejich válkách. Přesto ale peníze nejsou jejich motivací. Je to moc. Peníze jsou pouhý nástroj, kterým nás mohou ovládat. Bezcenné papírky, které nás zprostředkovaně nakrmí, přepraví, zabaví. Dali nám peníze a my jiim na oplátku svět.

Tam, kde bývaly stromy, které čistily vzduch, jsou nyní továrny, které ho otravují. Tam, kde bývala pitná voda, je nyní smradlavý jedovatý odpad.

Tam, kde volně běhala zvířata, jsou nyní továrny na maso, kde se rodí a jsou vražděny bez konce pro naše uspokojení.

Více než miliarda lidí hladoví i přesto, že máme dostatek jídla pro všechny. Kam všechno mizí? Sedmdesát procent obilí, které vypěstujeme, je zkrmováno zvířatům, která jíš na večeři. Proč pomáhat hladovějícím? Nic na nich nevyděláš. Jsme jako mor, likvidující zemi, trhající na kusy prostředí, které nás živí. Všechno rozlišujeme dle prodejnosti, jako objekty vlastnictví.

Ale co se stane, když znečistíme poslední řeku? Otrávíme poslední nádech vzduchu? Přijdeme o ropu do aut, která nám dováží jídlo? Kdy si uvědomíme, že peníze se nedají jíst, že nemají žádnou hodnotu? Neničíme planetu. Likvidujeme život na ní. Každoročně vyhynou tisíce druhů. Je otázka času, kdy na řadě budeme my.

Pokud žijete v Americe, máte 41% šanci, že budete mít rakovinu. Srdeční choroby zabijí každého třetího Američana. Bereme léky na předpis, abychom se vyléčili, ale lékařská péče je třetí nejčastější příčina úmrtí po rakovině a srdečních chorobách. Tvrdí nám, že všechno vyřeší finanční podpora vědců, kteří tak mohou objevit pilulku na každý zdravotní problém.

Ale farmaceutický průmysl spoléhá na naše utrpení a vydělává na něm. Myslíme si, že utíkáme pro lék, ale ve skutečnosti utíkáme před příčinou. Naše tělo je výsledek toho, co jíme a jídlo, které konzumujeme, je vytvořeno čistě pro zisk. Přecpáváme se jedovatými chemikáliemi. Těly zvířat zamořenými léky a chorobami.

Ale my to nevidíme. Malá skupina korporací, která vlastní média, to nechce. Obklopují nás fantaskním světem, který má být realitou.

Je to legrační, když si vzpomeneme, že lidstvo kdysi považovalo Zemi za střed vesmíru. Přesto ale nyní považujeme za střed naší planety sami sebe. Poukazujeme na naše technologie a tvrdíme, že jsme nejchytřejší. Skutečně jsou ale počítače, auta a továrny obrazem naší vysoké inteligence? Nebo jen ukazují, jak línými jsme se stali. Nasazujeme si masku "civilizovaných". Ale když ji sundáme, co jsme zač?

Jak rychle jsme zapomněli, že to není ani 100 let, co ženám bylo uděleno hlasovací právo, uznali jsme černochy jako rovnoprávné. Chováme se, jako bychom byli vševědoucí bytosti, ale stále je toho tolik, co nevidíme. Jdeme po chodníku a přehlížíme všechny drobnosti. Pohled do očí. Příběhy, které skrývají. Vnímáme vše kolem jenom jako pozadí pro "mě". Možná máme strach z toho, že nejsme sami. Že jsme součástí mnohem většího obrazu. Ale nedokážeme jej propojit.

Klidně zabíjíme prasata, krávy, kuřata, cizince. Ale ne naše sousedy, ne naše psy, kočky, které milujeme a kterým rozumíme. Bereme zvířata jako hlupáky a tím ospravedlňujeme své činy. Je ale správné zabíjet jenom proto, že můžeme, že jsme vždycky mohli?

Nebo je to jenom důkaz toho, jak málo jsme se naučili. Že se stále vyjadřujeme prvotní agresí místo myšlení a soucítění.

Jednoho dne nás tento pocit jménem život opustí. Naše těla shnijí, naše cennosti ztratí hodnotu. Včerejší činy zůstanou tím jediným. Smrt nás neustále obklopuje, přesto se nám zdá tak vzdálená od každodenní reality. Žijeme ve světě na pokraji zhroucení. Války zítřka nebudou mít vítězů. Násilí nikdy nebude cestou, vždy zničí každé možné řešení. Pokud se podíváme na své nejniternější přání, zjistíme, že se naše sny tolik neliší. Sdílíme stejný cíl. Štěstí.

Kvůli vlastnímu potěšení rveme svět na kusy, ale do svého nitra nevidíme. Nejšťastnější lidé jsou ti, kteří nemají téměř nic. Jsme skutečně tak šťastni se svými iPhony, velkými domy, fešáckými auty? Jsme odpojení. Zbožšťujeme lidi, které jsme nikdy nepotkali. Jsme svědky neobyčejných věcí na monitorech, ale vše ostatní je obyčejné. Čekáme na někoho, kdo všechno změní, aniž bychom někdy jenom pomysleli na změnu sebe sama.

U voleb prezidenta bychom si klidně mohli hodit mincí. Jde o dvě strany téže mince. Vybereme si obličej, který se nám líbí a iluze výběru, změny je na světě. Ale svět zůstane stejný. Neuvědomujeme si, že politikové neslouží nám, slouží těm, kteří je dosadili do jejich křesel. Potřebujeme vůdce, ne politiky. Ale v našem světě následovníků jsme zapomněli vést sami sebe.

Přestaň čekat na změnu a buď tou změnou, kterou chceš vidět. Nedostali jsme se až sem tím, že bychom seděli na zadku. Lidská rasa nepřežila proto, že jsme nejrychlejší nebo nejsilnější, ale proto, že jsme spolupracovali.
Stali jsme se mistry v zabíjení. Pojďme se nyní stát mistry v radosti ze života. Není to o zachraňování planety. Planeta tu bude s námi i bez nás. Země je tu miliardy let, my budeme šťastní za osmdesát.

Jsme tu okamžik, ale náš dosah je věčný.

Často jsem si přál, abych žil v době bez počítačů, kdy neexistovaly ony rušivé monitory. Ale uvědomil jsem si, že existuje jeden důvod, pro který chci v této době žít. Protože dnes máme příležitost, která tu nikdy nebyla. Internet nám dává moc sdílet informaci a spojit milióny celého světa.

A tak dokud můžeme, musíme využít našich monitorů ke sjednocení spíše než k oddělení.

Ať tak či tak, naše generace určí budoucnost života na této planetě. Buďto můžeme pokračovat ve službě tomuto systému zkázy, dokud nezmizí poslední pozůstatek našeho bytí. Nebo se můžeme probrat. Uvědomit si, že nerosteme vzhůru, ale spíš padáme dolů. Máme před obličeji displeje, kvůli kterým nevidíme, kam směřujeme.

Tento okamžik je výsledkem každého kroku, každého dechu a každé smrti. Jsme tvářemi všech, kteří přišli před námi. A nyní je řada na nás. Můžeme si vybrat, zda si vyryjeme svou vlastní stezku, nebo půjdeme po silnici se všemi ostatními.

Život není film. Scénář ještě není dokončený. Píšeme ho my sami. Tohle je váš příběh.

Jejich příběh.

Náš příběh.

Spencer Cathcart

(The Lie We Live, přepis videa)

odkaz na video: https://morezprav.cz/videa/lzi-ve-kterych-zijeme-toto-video-musite-videt-otevira-oci-vsem-po-celem-svete

Otázky, které si nikdy nepokládáme

Spencer Cathcart

Přímo před sebou máte přístup k více informacím než jakýkoli člověk v dějinách. Pravděpodobně vás to ale nezajímá. Pryč je zájem o svět, který jsme kdysi projevovali. Jak je možné, že čím starší jsme, tím méně otázek si pokládáme?

V průběhu dějin jsme vždy automaticky přijímali svět, do kterého jsme se narodili. Pokud někdo náš svět zpochybňoval, stával se terčem posměchu. Po letech se však díváme do minulosti a pokládáme si otázku: Jak mohl někdo takový svět přijímat?

Dnes svůj svět označujeme za "vyspělý", jako bychom se už neměli co učit. Za sto let si ale lidé vzpomenou na naši generaci a zeptají se sami sebe: Jak mohli takový svět přijímat?

Není žádným tajemstvím, že náš svět je plný problémů. Shromažďujeme se, protestujeme, ale přesto se zdá, že problémy jen narůstají. Možná je to tak proto, že vyvěrají z mnohem většího problému, který nevidíme.

Proč hledáme život ve Vesmíru, když ani nedokážeme žít po boku ostatních životních forem na své vlastní planetě? Jako bychom čekali, že mimozemský život bude stejný jako my. Jako by život představovali jen lidé.

Jak je možné, že na světě plném miliónů druhů vidíme sami sebe jako ty jediné, kteří myslí a cítí, na kterých záleží?

V našich dějinách se stále opakuje víra, že některé životy jsou podřadné ve srovnání s jinými. Vždy jsme měli problém přijímat ty, kteří nejsou stejní jako my. Připustit si, že by se s ostatními nemělo zacházet jinak, jen protože jsou jiní.

Když se srovnáváme s jinými živočichy, říkáme, že díky technologii jsme pokročilejší. Zdá se ale, že jsme pokročili zejména ve schopnosti ničit svět kolem sebe.

Když se podíváte kolem sebe, vidíte tak málo života. Většinu nám známých zvířat jsme viděli jen na obrazovce. Je zvláštní, že je nazýváme "zvířata" a sami sebe "lidé". Jako bychom byli dvě naprosto rozdílné formy života nemající nic společného. Díváme se na ně jako na nebezpečné predátory a sami na sebe jako na lidi. Jejich činy pokládáme za "barbarské", zatímco ty svoje za "tradici".

Jenže zatímco oni zabíjejí, aby přežili, my zabíjíme a zároveň se označujeme za civilizované. A nejenže zabíjíme, my dokonce ostatní množíme, abychom je zabili. Ne protože bychom potřebovali, ale protože máme rádi tu chuť, vzhled, pocit, které tím získáváme. A pokud vnímáme život jako pouhý objekt mající určitou peněžní hodnotu, pak je těžké vidět nějakou hodnotu v životě samém.

Proč se rozhořčujeme nad zabíjením některých druhů zvířat, ale když jsou vražděny jiné, ani nemrkneme? Proč zuříme nad představou kultury, kde jedí psy, ale smějeme se, když jinde odmítají jíst krávy?

Naše představa "normálnosti" se mění podle toho, kde žijeme, přitom naše touha být "normální" je vždy stejná. Jen když se normy změní, kritizujeme svoje předchozí přístupy a jednání.

Žijeme v zemi, kde je normální dostat rakovinu, být obézní, trpět srdečními nemocemi. Zcela očividně je cosi špatného na tomto způsobu života, který označujeme za "normální". Ale my jiný neznáme. Kam až naše paměť sahá, vždy jsme pojídali zvířata. Jako malé nás učí, že z masa získáváme bílkoviny a sílu. To samé můžeme získat z jiných potravin, kvůli kterým nemusíme zabíjet, ale to nám nikdo neříká. Jen zřídka slyšíme o četných studiích prokazujících souvislost mezi nemocemi a konzumací masa. Nebo o tom, kolik jídla a půdy promrháme vykrmováním námi pojídaných zvířat. Když celý život pijete mateřské mléko jiného zvířecího druhu, nikomu se to nezdá divné. Je to normální. Je to něco, co jsme vždy dělali, a my tradice nezpochybňujeme, naopak je vzýváme. Jenže kdybychom nikdy nezpochybňovali dřívější tradice, nevyvíjeli bychom se dál.

Je mi špatně z tohoto politicky korektního a zároveň morálně zvráceného světa. Svět, kde se bojíme, že ostatní urazíme slovy, ale nebojíme se, že se jich dotknou naše činy. Svět, ve kterém všichni chtějí vyřešit problémy, ale nikdo nechce přiznat, že on sám tyto problémy způsobuje. Naše rozhodnutí mají mnohem větší dopad, než si myslíme, ale my jsme se rozhodli důsledky svého chování ignorovat.

Kdysi jsem si myslel, že bychom se mohli změnit. Ale čím jsem starší, tím více se ptám: I kdybychom se změnit mohli, stáli bychom o to? Možná jsme prostě takoví. Už od počátku jsme na Zemi nebyli schopni žít po boku ostatních forem života. A bez ohledu na to, jak dalece jsme se "vyvinuli", se toto nikdy nezměnilo.

Kdyby byl příběh Země filmem, lidé by byli jasnými padouchy. A stejně jako každý velký padouch si i lidé vždy odmítali připustit, že by oni byli těmi špatnými.

Každá generace přichází na svět s tím, že zrovna ona všechno napraví, jenže později se i na ni vzpomíná kvůli tomu, co udělala špatně.

Dnes máme více informací, než kterákoli generace před námi. Jenže k čemu jsou nám odpovědi, když nikdy nezačneme pokládat ty správné otázky?

Rozhodli jsme se žít. Rozhodli jsme se, čím jsme se stali. Všichni se můžeme se rozhodnout změnit, čím jsme se stali.

Spencer Cathcart

odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=e6N_LlNQQ5Y