...Zacházíme s přítomností jako s prostředkem k dosažení budoucnosti. Anebo ještě hůře, jako s překážkou naplnění...
...Důvodem pocitu, že cosi v životě schází, je ego, které není schopno okamžik teď a tady vnímat, a tak je přesvědčené, že jeho naplnění musí ležet někde v budoucnosti. Mylně se domnívá, že život začne po nabytí určitých věcí, nových a lepších, zatímco život začíná tehdy, když vstoupíme do přítomného okamžiku...
zpět: 9. Protijed na závislosti
10. KONEC CHTĚNÍ
Mnohé z nás nepříjemně frustruje prostor mezi tím, kde jsme a kde si přejeme být. Naše psychologická potřeba dalšího okamžiku z nás dělá netrpělivce, takže nedokážeme nalézt hodnotu toho, co je přítomno zde a nyní.
Zacházíme s přítomností jako s prostředkem k dosažení budoucnosti. Anebo ještě hůře, jako s překážkou naplnění.
Vědomý život se žije v přítomnosti, kde si uvědomujeme, že prožívání reality právě teď je jedinou cestou k plnosti. Ukončíme svůj odpor proti tomu, co je, a přijmeme věci takové, jaké jsou.
Na povrchu reality naše těla možná fyzicky čekají na příchod nějaké další osoby a teprve potom budeme mít to, co chceme. Nicméně v naší hlubší bytosti žádné vědomé očekávání někoho nebo něčeho neexistuje. Jednoduše jsme zde, naprosto uvolnění v odvíjejícím se okamžiku, ať se odvíjí jakkoli.
Celý život věčně čekám v kolonách aut, na semaforech, ve frontách, čekám na jiné lidi, seznam by mohl pokračovat...
Vaše tělo občas potřebuje počkat, než jedna událost vystřídá druhou. Avšak pomůže vám nějak negativní postoj k čekání? Cožpak musí vaše mysl také čekat spolu s tělem?
Povšimněte si, jak netrpělivost či frustrace, že se nacházíte, kde se nacházíte, nijak ke zlepšení nepomáhají. Tak například máte-li dojem, že trčíte v nepraktické situaci, láteřením realitu nijak kouzelně neproměníte. Budete-li hypnotizovat pokladní, fronta se neurychlí. Klení pod vousy vám čekání o nic nezkrátí.
Chováme se, jako by božství nebo nějaká jiná mocná síla měly povinnost odstraňovat překážky na naší cestě, jakmile projevíme dostatečně silnou nelibost. To jediné, co však děláme, je posilování falešného pocitu “já”, takže jsme dále zatahováni do virtuálního světa přemýšlení.
Sice se zdá, že situace je příčinou nepohodlí, že ona je vytváří, ve skutečnosti je náš nepříjemný stav způsobován tím, jak situaci vysvětluje naše mysl. Reagujeme negativně, neboť ego je nespokojené a bojí se. Náš mentální filtr se s egem ztotožňuje a stává se nutkavým a dysfunkčním a znemožňuje nám vnímat věci takové, jaké jsou. Hlas ega, posuzovačný a stěžující si, sice běžně vnímáme jako cosi normálního, ovšem k přirozenosti má vlastně velmi daleko, stejně jako utrpení, které vyvolává.
Zda se naše ego cítí “potěšeno” nebo nějak “ublíženo”, příliš význam nemá. Chce především přežít a hodí se mu k tomu jakýkoli zážitek, jedno, zda “pozitivní” nebo “negativní”. Neustále funguje a to nám brání prožívat realitu přítomné chvíle.
Spousta lidí tvrdí, že nemají čas na různé techniky a praktiky a přitom si stěžují, jak mnoho času stráví denně čekáním, minuty či dokonce hodiny. Pročpak tyto prostoje nevyužít k duchovnímu cvičení? Všechen ten volný čas poskytuje možnost pěstovat během dne uvědomování přítomného okamžiku, zejména v těch oblastech života, kde ego dominuje, jako například v rodině, v práci a při rekreaci.
Dám vám pár návrhů. Vypněte zvuk u televize, když vysílají reklamy, a prociťujte teplotu svého dechu během dýchání. Když čekáte, až se stáhnou data z internetu, nebo jestliže čekáte na e-mailovou odpověď, uvolněte spodní čelist, ramena, solární plexus a bránici. Při jízdě veřejnou dopravou nebo při čekání na zahájení schůzky se soustřeďte na dotyk těla s oblečením a okolními předměty. Budete-li při chůzi prociťovat práci stehen, je to důležitější než zaměřovat se na cíl, do kterého si přejete dojít. Kdykoli se přistihnete při “čekání”, zcela se uvolněte, ponechte sílu pouze v nezbytných svalech, zaměřte se do nitra a pociťujte fyzicky své tělo a dech.
Vracíme-li často pozornost k realitě přítomného okamžiku, vytváříme tím mezery v proudu našich myšlenek, které neustále vyprávějí “příběh o nás”. Výsledkem je významné snížení tlaku a pocitu nespokojenosti, jenž je produkován odporem ega vůči přítomnosti. Nakonec začneme být schopni zůstávat zakotveni v těle během jakékoli aktivity, při čekání i jindy. Část naší pozornosti ponecháme v prociťování života uvnitř těla, a tím se vytratí naše potřeba dalšího okamžiku.
Občas nejsem ani tolik frustrován z čekání ve frontách, ale z pocitu, že čekám, kdy už konečně doopravdy začne můj život...
Tohle v určitém období zažívá skoro každý. V jistém smyslu doopravdy “čekáme, až začne život”. Nebo řečeno ještě lépe, čekáme, až začne náš skutečný život.
Důvodem pocitu, že cosi v životě schází, je ego, které není schopno okamžik teď a tady vnímat, a tak je přesvědčené, že jeho naplnění musí ležet někde v budoucnosti. Mylně se domnívá, že život začne po nabytí určitých věcí, nových a lepších, zatímco život začíná tehdy, když vstoupíme do přítomného okamžiku.
Život může začít jedině tehdy, když skončí “příběh o nás”, tedy když je rozpuštěn blok ega.
Přestože nás náš stav v egu odtahuje od souladu s prouděním života, nezůstali jsme zde opuštěni. Život nás táhne zpět do přítomnosti. Vlévá do nás touhu cítit se dobře a vysílá signály nepohody a tlaku, aby nás přivedl zpět do přirozeného stavu bytí.
Možná namítnete, že většina lidí jeho signály nechápe. Je pravda, že egoistický stav na naší planetě přerostl do takového extrému, že většina lidí signál nezachytí ani do konce svého života. Situace se nicméně pomalu začíná měnit. Přibývá těch, kteří si ještě během tohoto fyzického života začínají uvědomovat, že jejich skutečná podstata je jim na dosah. Také nás může potěšit vědomí, že život pokračuje dál, čili ani smrt těla nám v odhalování pravdy o našem bytí nemůže zabránit.
Mám dojem, že mé zklamání pochází z toho, že někde hluboko v nitru tuším, že život nabízí víc. Že to musí jít jinak a lépe než takhle...
Kdybyste prožíval věci takové, jaké skutečně jsou, tedy právě teď, vaši nespokojenost by vystřídalo naplnění a podobně jako já byste přestal s hledáním.
Očekávání, že by se život měl stát jiným, nežli je, a také že my sami bychom se měli změnit, vychází hlavně z pocitu nedostatečnosti a nutkání zabývat se budoucností, kterými přirozeně trpí ego. Život všude kolem nás dosvědčuje skutečnost, která ostře kontrastuje s naším abstraktním obrázkem o “nás”, jejž produkuje naše mysl.
Signály života čas od času proniknou odporem ega a my náhle pocítíme, že nejsme opravdoví. Díky egu, tomu podvodníkovi, se cítíme v takových chvílích jaksi falešně. I takto nás život směruje zpátky domů, do jednoty, jejíž odkaz si každý nosíme v sobě.
Co nám přijde jako prázdný prostor, je naopak prostor plný tiché inteligence, která v sobě nese kód vyššího vědomí, jež je vědomím naší božské podstaty. Toto vědomí bez formy tiše v pozadí pracuje na tom, abychom si uvědomili, kým jsme. Pamatujte, naše neustálá snaha cítit se dobře je nakonec touhou zažívat Boha.
Proto nás také všechno, z čeho se cítíme dobře, za chvíli opouští a my začínáme tušit, že onen dočasný pocit štěstí představuje pouze špičku skrytého ledovce. Jak jste řekl, dochází nám, že “to musí jít lépe než takhle”. Ve všem, oč usilujeme, je zakódováno jemné tušení toho, čím bychom mohli být, což je vlastně uvědoměním, čím vážně jsme - trvalým mírem a dobrotou.
Jestliže pro nás život plánuje dobré pocity, potom je v pořádku mít očekávání, nebo snad ne?
Očekávání jsou formou čekání, a tudíž v sobě nesou kousek nespokojenosti s přítomným okamžikem. Takže pokud vám nevadí utrpení, klidně si očekávání mějte! Život ale chce, abychom dávali pozor na signály nepohody a utrpení a poznali, že vycházejí z naší ztracenosti v abstraktním přemýšlení.
Přestože v sobě očekávání nesou připoutanost k budoucnosti, a tudíž jsou znamením, že přítomnosti říkáme “ne”, není nic špatného na tom, když doufáme v budoucí možnosti a jsme z nich nadšení. Můžeme dávat přednost jistému výsledku událostí a přitom na něm nemusíme lpět. Proudu života začínáme odporovat tehdy, když se z tohoto “dávání přednosti” stane očekávání. Potom se neustále snažíme naplnit nikdy nekončící potřeby a chtění ega namísto toho, abychom si teď a tady užívali plnosti.
Až dosud nás základní pocity nespokojenosti, nebo naopak pohody vedly správným směrem pouze v omezené míře a s omezeným úspěchem. Některé signály života mají ovšem vyšší účinnost nežli jiné. Tak například když se cítíme být někým nebo něčím inspirováni, je to, jako by v nás život konečně zahrál na správnou strunu. Pro každého z nás tuto strunu pochopitelně představuje něco jiného. Někteří souzníme se slovy učitele, pro jiné slova nejsou tak mocná jako skutky pochopení či milosrdenství. Další zase inspiruje tvořivost a krása vyjádřená v přírodě a umění. Cokoli, k čemu jsme přitahováni, je příležitostí vidět a pociťovat božskou esenci oné formy, jinými slovy, příležitostí zachytit záblesk našeho pravého já.
Čekání na záblesky a inspirace může ale trvat dlouho. Pokud tedy chceme zažívat realitu častěji, pomůže nám, když se spojíme s naším tělem. Již jsme si ukázali, že nutkavé chtění a netrpělivé čekání jsou projevy dysfunkční mysli, způsobující fyzický i psychologický stres, který otupuje naše uvědomování těla a jeho energetického pole. Pokud jednoduše přepneme svou pozornost na to, jak se cítíme v těle, a na jeho vitalitu, snížíme tím stres i tlak, které by jinak měly tendenci přerůstat do ještě většího utrpení.
Člověk, který běhá, se stane lepším běžcem, když prociťuje, stane se citlivějším. A pokud si budeme neustále všímat fyzických vjemů v těle, aniž bychom je přitom analyzovali, obnovíme tím naši citlivost pro tělo. Čím více budeme do těla vcházet a prociťovat v něm jeho energetické pole a ticho uvnitř něj, tím hlubší se stane také naše prožívání přítomného okamžiku.
