Když se lidé bojí zůstat sami se svými myšlenkami, ve skutečnosti má strach jejich podvodné ego. Děsí se ticha a zůstávání v něm, protože vnější ticho podporuje ticho uvnitř, které vede k jeho rozpuštění.
Ego není věčné, a tak pochopitelně nevěří, že by se někdy mohlo probudit do trvalého míru. Tento zážitek nikdy ani prožít nemůže. I tak ale vězte, že plnost a probuzení jsou vaším záměrem a cílem, zatímco záměrem a “osudem” ega je rozpuštění.
... Teprve až zjistíte, že žádnou techniku nepotřebujete a nemůžete používat, pak dosáhnete toho, co jste si mysleli, že můžete dosáhnout jen tou či onou konkrétní technikou.
12. PRAKTIKOVÁNÍ UVĚDOMOVÁNÍ, PROŽÍVÁNÍ A UDRŽOVÁNÍ VNITŘNÍHO KLIDU
Po celý den se co možná nejčastěji snažte obracet pozornost k okamžiku tady a teď. Uvolňujte části svého těla, které udržujete pod napětím.
Stáhněte své vnímání do těla, prociťujte vzduch procházející vašimi nosními dírkami, hrtanem a plícemi a rozdílnost jeho teploty při nádechu a výdechu.
Prociťte, jak se vám roztahuje a opět smršťuje hrudník. Dejte tomu chvíli času. Cílem je uvolnění, nikoli splnění úkolu cvičit.
Nyní svou pozornost věnujte místům, kde se vaše tělo dotýká oblečení a různých předmětů. Prociťujte každý předmět zvlášť a pak se pokuste pocítit všechno najednou jako celek. Podaří-li se vám to, sejděte hlouběji a prociťujte jemnou živost energie v těle.
Vaším cílem při procházení jedné techniky za druhou je snížení pocitu tlaku a nepohody v těle, případně zklidnění mysli, pokud si nárokuje příliš pozornosti a nedovoluje prožívat cítění.
Můžete celou sadu cvičení zopakovat, a tím své uvolnění prohloubit. Při druhém kole přidejte také uvolňování všech svalů v těle. Nepospíchejte ke svým povinnostem a starostem. Namísto toho několik okamžiků pouze pozorujte pocit úlevy a klidu, který se po těle rozlévá, a nechte v něm svou pozornost spočinout.
Uvolňování svalů, prožívání dechu a prociťování živosti v celém těle, toto tvoří základ pro veškeré další denní činnosti. Ať v průběhu dne děláte cokoli, tyto tři techniky při tom vždy používejte jako nástroj pro udržení klidu, pozornosti a co možná největšího zůstávání v přítomném okamžiku.
Tuhle pravidelnou denní sestavu cvičení můžete provádět kdekoli a stačí k tomu třicet sekund, kterých si nikdo ani nevšimne. Čím déle však pozornost v těle ukotvíte, tím více klidu, úlevy a svobody pocítíte. Postupem času se z této denní rutiny stane naprosto uvolněná činnost bez jakéhokoli snažení.
Při cvičení je nejlepší se pokud možno nehýbat a mít zavřené oči. Až se více obeznámíte s krajinou svých vnitřních vjemů, nabudete jistoty a budete moci uvědomění těla prohlubovat i s otevřenýma očima a při pohybu. Prozatím jen postupně začleňujte denní sestavu do všeho, co přes den děláte.
Ať při povinnostech, nebo během příjemných činností, celý váš život se stane meditací.
Denní sestava cvičení je rovněž základem dalších technik na snižování stresu a zlepšení uvědomování, takže pokud již máte nějaké své jiné oblíbené techniky, bude jejich provádění díky denní sestavě ještě posíleno.
Mysl mnoho relaxačních technik a snah o uvědomování chápe a vykládá jako “dělání”, čímž způsobuje, že se v těle napnou svaly a vzniká v něm tlak. Cvičení je potom méně účinné. Jelikož však denní sestava představuje “nedělání”, pomáhá nám podvolit se přítomnému okamžiku a dovolit, aby byl takový, jaký je. Budete-li se k ní často vracet i při provádění vlastních technik, působíte proti nárůstu jakéhokoli psychického i fyzického odporu.
Sestava může rozpouštět utrpení již sama o sobě, takže podporuje vyplynutí míru, radosti a jasnosti. Lidé jsou ale různí a jsou přitahováni k různým způsobům cvičení. Zde jsem vybral takové, které sestavu tří denních cvičení výborně doplňují a odrážejí skutečnost, že odpor a utrpení se u každého člověka projevují jinak.
A co když chci přes den jenom cítit svůj dech nebo pouze uvolňovat čelist? Stačí to?
Zda to “stačí”, poznáte podle míry své schopnosti zůstávat v přítomném okamžiku. Dokážete se snadno vracet do přítomnosti pouze při prociťování vlastního dechu? Jste spokojen s úrovní úlevy a jasna? Pokud ano, pak vám to stačí.
I tak si ale všimnete, že když přidáte i další složky denní sestavy, klid a uvědomování přítomnosti se prohloubí. Všechny tři techniky dohromady působí v součinnosti a pomáhají nám uvolnit vrstvy odporu, kterých bychom si jinak ani nebyli vědomi.
Zmínil jste se o tom, že existují i další techniky kromě denní sestavy tří cvičení.
Ano, existují. Užitečné je například jednoduché rozhlížení se kolem. Uvolněte pohled tak, aby se zaměřoval na prostor mezi vámi a tím, nač hledíte. Pozorujte ten prázdný prostor a přitom prociťujte tělo. Vaše pozornost se přesune do přítomného okamžiku.
Můžete to zkusit i nyní. Pozorujte prázdný prostor mezi vámi a stránkou, kterou teď čtete. Ucítíte, jak se vaše zaměření posunulo, jako byste si všimli smítka prachu vznášejícího se ve vzduchu před vámi. Udržujte pohled uvolněný a tvář relaxovanou, jinak mysl toho napětí využije a začne opět se svými aktivitami.
Při využívání denní sestavy cvičení prohlubujeme naši schopnost vnímat prostor kolem nás. Tichá mysl, jež je výsledkem, umožní, aby na povrch vyplul tichý klid a mír. V tichu je obsaženo vědomí a uvědomění, že prostor kolem nás je tentýž jako onen ohromný prostor uvnitř nás. “Já” mizí, vnímání těla se proměňuje, již je necítíme jako omezené a pevné, nýbrž jako nekonečné a plné prostoru. Uvědomujeme si, že žádná překážka mezi vnitřkem a vnějškem nikdy vlastně neexistovala, není rozdílu mezi “mnou” a “ostatními”. Šlo jen o iluzi.
Během dne hledíte na různé formy, často ztracení v myšlenkách a neuvědomující si, nač se vlastně díváte. Když ale věnujete čas pozorování prostoru mezi vámi a formami, mysl se ztiší. Co třeba ten prostor třicet centimetrů před tamtou stěnou nebo před touto obrazovkou? Dokážete si všimnout prostoru mezi vámi a domem, stromem či autem, kolem kterých projíždíte nebo procházíte?
Hodně hovoříte o tichu. Já jsme ale potichu nerad. A zejména se mi ticho nelíbí tehdy, když jsem sám a nemám co dělat.
Shledáváte, že zapínáte televizi nebo rádio, abyste měli nějakého společníka? Nebo se zabýváte činnostmi, které nejsou důležité? Hodně lidí má ze samoty a nedostatku rozptýlení strach.
Existuje několik výzkumů, které prokázaly, že lidé nemají rádi, když zůstanou v místnosti sami po dobu mezi šesti a patnácti minutami, nemají co na práci a mohou pouze přemýšlet. To už mnohem raději provádějí nějakou všední činnost. Nejpřekvapivějším zjištěním bylo, že “mnozí si raději nechali dát elektrickou ránu, než aby prostě zůstali sami se svými myšlenkami”. Jinými slovy, většina z nás by raději dělala něco nežli nic, “i kdyby to něco mělo být negativní”.
Když se lidé bojí zůstat sami se svými myšlenkami, ve skutečnosti má strach jejich podvodné ego. Děsí se ticha a zůstávání v něm, protože vnější ticho podporuje ticho uvnitř, které vede k jeho rozpuštění.
Nejde ovšem pouze o strach, nýbrž rovněž o nevědomost. Ego nám znemožňuje vnímat sílu ticha. “Myslitel” v nás, vycházející z forem, nedokáže plně porozumět důležitosti ticha bez formy, takže se rozhlíží, kde by mu bylo lépe.
Dlouhodobé odmítání ticha přítomného okamžiku způsobuje narůstající poruchovost mysli. Hlas v hlavě a jeho emocionální dozvuky začínají být nesnesitelné, a z toho důvodu by si lidé dokonce raději nechali způsobit fyzickou újmu.
Ironií je, že totéž ego, které problémy vytvořilo, nám zároveň zabraňuje v hledání jediného léku, totiž tichého pokoje. Marně se snažíme utišit neustálé přemýšlení a emocionální reaktivitu pomocí vnějšího hluku a vnějších aktivit.
Ego vytvořilo past, ale pomocnou ruku z ní nám nemůže v zájmu vlastního zachování podat. Jen my sami jsme ti, kdo to mohou udělat. To je přece důkaz, že my nejsme egem, my nejsme tím, kdo problémy vytváří. Jak jednoduché. Ticho je klíčem ke všemu, co hledáme.
Díváte-li se na prázdný prostor, vlastně svýma očima sledujete bezforemnost. Pokud tutéž bezforemnost zakoušíme ušima, vnímáme ji jako ticho. Když bezforemnost zachytíme hluboko uvnitř těla jako pocit, zakoušíme ji jako vědomý mír, který lze vnímat i kolem nás. Tento mír je podstatou naší bytosti. Prostor, ticho a mír jsou všechno aspekty univerzálního vědomí, pouze vnímané různými tělesnými smysly.
Jakmile ve svém životě snížíte množství nepotřebného hluku, stane se pro vás snazším všimnout si tichého svědka, své pravé klidné podstaty. Pokud ho objevíte pomocí cítění, dokážete si jej pak všimnout i v hlučnějších situacích.
Nacházíte-li se v současnosti v prostředí s určitým hlukem, umíte si všímat ticha mezi zvuky? Zvládnete se naladit na ticho obsažené i v tom nejhlučnějším zážitku?
Zkuste zaměřit svou pozornost na ticho ležící jen pár centimetrů vedle vašich uší. Možná jste obklopeni zvuky ze všech stran, nicméně povšimněte si, že v prostoru hned vedle vás žádné nevznikají.
Možná si uvědomíte, že když svou pozornost nasměrujete pouze na jediný aspekt těla, kupříkladu na dech, egoistická mysl se náhle snáze prosazuje a přebírá nad cvičením kontrolu. Jakmile si toho všimnete, uvolněte svaly a přepněte se na vnímání něčeho jiného, třeba tichého prostoru či tělesných vjemů.
Naše pozornost se vždy někde nachází. Jestliže nevíte, kde je zrovna teď, pak to bude pravděpodobně v abstraktních oblastech myšlení. Ego je ze své podstaty nutkavým myslitelem, s nímž se ztotožňujeme, takže naše pozornost je obyčejně zcela zaměstnána aktivitami mysli. Když budeme prociťovat tělo a vnímat prostor, ticho a mír, pozornost se od mysli odtáhne. Nejprve to možná dokážeme pouze na jednu nebo dvě sekundy a hned zase “skočíme” do mysli. Nakonec se ale vrátíme do našeho přirozeného stavu, s pozorností odpočívající v přítomném okamžiku.
Přes den se tažte sami sebe: “Kde je teď má pozornost? Kde jsem já? Jsem tady?” To vaši pozornost opráší a vy si více uvědomíte své tady a teď. Pak můžete provést sestavu cvičení, čímž se v prožívání přítomnosti prohloubíte. Všímejte si, jak je vnímání prostoru, ticha a klidu mnohem snazší.
Pokud je všímavá pozornost klíčem, proč nemůžeme tělo jednoduše obejít a rovnou si všímat prostoru, ticha a klidu? Jinak řečeno, proč bychom si nemohli přítomného okamžiku všímat přímo?
Dokud se ztotožňujeme s myslí, jsme do jisté míry ztotožněni s naším smyslovým vnímáním, a tudíž s tělem. Z toho vyplývá, že přes naše dívání, naslouchání a pokusy o pozornost je přetažen jakýsi filtr našeho “já”. Ztotožnění s myslí způsobuje, že si neuvědomujeme, že právě pomocí prociťovaného uvědomování těla nejlépe pochopíme, co je skutečné a co iluzorní. Kdybychom chtěli obejít tělo, s nímž jsme stále ztotožněni, jedná se o pokus ega vstoupit do přítomného okamžiku, což ale ono nikdy nemůže.
Nicméně i přes výše uvedené platí, že do jisté míry můžeme obejít pociťování povrchových vjemů těla. S postupující praxí dokážeme okamžitě prožívat energetické pole těla a klid ležící pod ním. Avšak dokud vnímáme tělo, nemůžeme se pocitům zcela vyhnout, a dokonce i bezforemné vědomí budeme zakoušet jako fyzický prožitek živého pokoje.
Ukotvenost v prociťovaném uvědomování těla během celého dne je nejdůležitější. Hloubka našeho uvědomění je zprvu omezená, neboť jsme soustředěni rovněž na provádění denních činností. Z toho důvodu se doporučuje, abychom si vyhradili i dobu nebo doby, kdy se můžeme plně soustředit výhradně na své nitro. Během této doby se prohlubování našeho tělesného uvědomění a ticha, jež je naší podstatou, posune o značný krok vpřed.
Již léta cvičím jógu a věnuji se vytrvale meditaci. Vedu také zdravý a duchovní život. Co víc mohu dělat?
V průběhu života se vaše přesvědčení i konání evidentně staly hodnotnějšími, ačkoli z toho, co jste řekl, se zdá, že vás to plně netransformovalo. Je-li tomu tak, pak proto, že klid či mír, radost, moudrost a lásku, které hledáte, nelze nalézt tím, že budete hledat “sebe”. V této záležitosti “vy”, respektive ego, už nic více udělat nemůžete. Transformace, již si přejete, zahrnuje transcendenci falešného “já”, nikoli snahu o jeho změnu.
Možná byste si mohl položit následující otázky: “Jak kvalitní jsou má cvičení? Je pro mne důležitější vypadat jako jogín a chovat se jako zenový mnich, nežli to, co skutečně prožívám?”
Není možné uvědomovat si sama sebe, aniž bychom to zároveň necítili. Vaše prociťované prožívání je mnohem důležitější nežli vnější chování či dojem.
Chcete-li se posunout do stavu cítění, je zapotřebí, aby se uvědomování vašeho těla a dechu rozšířilo z pouhých několika okamžiků při józe nebo meditaci do celého dne. Jinak si ego najde cestu, jak přežít, a vše bude řídit dál. Ego mistrně zvládá svou hereckou roli, dokáže člověka podvést a ponechat jej v zajetí “příběhu o sobě”, i když tento příběh nyní obsahuje hledání míru a probuzení.
Díky meditaci se snížil můj stres, zvýšilo se mé soucítění a otevřely se mi oči pro skutečnost, že věci nejsou, jak se zdají. Začínám ale pochybovat, zda vůbec někdy prožiji trvalou změnu uvědomění...
Ego není věčné, a tak pochopitelně nevěří, že by se někdy mohlo probudit do trvalého míru. Tento zážitek nikdy ani prožít nemůže. I tak ale vězte, že plnost a probuzení jsou vaším záměrem a cílem, zatímco záměrem a “osudem” ega je rozpuštění.
Dejme tomu, že meditujete dvakrát denně, čtyři dny v týdnu. Co ale pěstování uvědomování přítomného okamžiku a těla během dne? Jste-li jako mnozí další, zapomínáte na to a po dlouhou dobu neděláte nic, poněvadž nejspíše máte hektický život, děti a náročnou práci. Pokud jste po většinu dne neuvědomělí, vaše šance na změnu vědomí klesají. Trvalá změna nastane sama ve chvíli, kdy již ego není dále schopné bránit přirozenému procesu. Když ale skoro celý den strávíte odporováním tomu, co je, zůstává ego u řízení a snižuje pravděpodobnost, že vstoupíte do své klidné podstaty.
Známkou toho, že ego se drží své funkce, je zbytečné napětí svalů a nedostatečné uvědomování těla. Občas si všímám, že se lidé při meditaci mračí. Jiní mají zase sevřenou čelist nebo napjatá ramena. Když se jich na to zeptám, obvykle odpovědí nějak takto: “Mám pocit, že se pohybuji tmavým prostorem, a v něm jsou občas nějaké obrazy. Je to příjemné. Nemohu ale říci, že bych si nějak extra uvědomoval své tělo a jeho okolí.”
V takovém případě onen člověk prožívá mentální výlet, tedy pouze jinou formu úniku ega od skutečnosti. Dočasně jej to uspokojuje, daleko se ovšem neposune.
Techniky probouzení uvědomění podporují hlubokou koncentraci a zvyšují citlivost na nejjemnější formy, jako například na dech a čchi, a nakonec i na bezforemnost samotnou. Nesmíme ale pouze cvičit jógu v jógovém centru a uvědomění těla pouze v dobách, kdy sedíme na meditačním polštářku. Potřebujeme toto hlubší, prociťované uvědomění vnést do celého běžného dne, kde normálně vše řídí ego.
Jakmile díky praxi poněkud utišíme mysl a obýváme naše tělo, přestaneme s veškerou snahou a jednoduše všemu dovolujeme být, jaké je, s minimálním analyzováním a reagováním. Zůstáváme si vědomi toho, kde se nachází naše pozornost, sledujeme, jak přirozeně střídá své zaměření mezi formami a bezforemností. Všímáme si, že naše prožívání přítomného okamžiku, a tudíž i klidu, je nejhlubší tehdy, když naše pozornost spočívá na tělesných vjemech, na prostoru, tichu a míru. Je-li přitahována k myšlenkám či obrazům, pozorujeme je bez lpění na nich a zůstáváme zakotveni v těle.
Budu k přebývání v přítomnosti vždycky potřebovat nějaké techniky?
Důležitá otázka. Žádná technika ve skutečnosti není dobrá. Jakmile začneme lpět na jakékoli technice, a týká se to jakékoli oblasti života či umění, pak vždy zůstaneme ve svém umění a jednání omezeni na tuto techniku. Začneme si myslet, že jedině technika, navíc ta konkrétní a ta "spávná", nám zaručí - v případě, že si ji dobře osvojíme - úspěch a dosažení cíle. Začneme si myslet, že jedině s touto technikou máme šanci na úspěch. V tu chvíli se však stáváme zcela bezbrannými a neschopnými, pokud nám naše technika někdy "selže", pokud na někoho nebo na něco nebude účinkovat, pokud ji v jiných podmínkách a událostech nebudeme mít šanci uplatnit či provést dokonale. V tu chvíli totiž nemáme nic.
Technika není nic, k čemu bychom měli tíhnout. Jakákoli používaná technika je v konečném důsledku vždy překážkou a trvalým omezením. Všimněte si například, že pravá - vnitřní bojová umění, jejichž mistři jsou skutečně nepřemožitelní, nemají a nemohou mít nikdy žádnou techniku. Žádnou. Také proto dokáží dokonale reagovat na jakoukoli událost, čin či útok. V boji i v životě. Nemohou jinak než naprosto plně pobývat v jediném možném časovém kontinuu - v přítomnosti. Bez techniky, bez jakékoli myšlenky, která by vždy zmařila dokonalost a bystrost vnímání a následné reakce. Jakmile by začali používat nějakou techniku, neměli by nic jiného. Žádná technika v souvislosti s pravdou a mírem, v souvislosti s pravým bytím a konáním tedy vlastně neexistuje. Absence techniky, to je pravý život.
Pro některé lidi může být na začátku jejich duchovního probouzení nějaká ta technika pomůckou, řekněme prostředníkem či startérem k zahájení práce na sobě. Je však zapotřebí vědět, že je důležité na žádné technice nelpět a postupně ji opouštět. Jsou lidé, kteří dychtivě lpí na správném provedení toho či onoho cvičení, kteří upravují a tvoří detaily každé techniky, jejichž provádění pak úzkostlivě kontrolují. Jak sami už víte, toto je však cesta zpět. Teprve až zjistíte, že žádnou techniku nepotřebujete a nemůžete používat, pak dosáhnete toho, co jste si mysleli, že můžete dosáhnout jen tou či onou konkrétní technikou.
Vaše cvičení vás vede od běžně viditelného k jemnému. Začínáme vnímáním forem a postupně si začínáme uvědomovat i uvědomění samotné. Jinými slovy, denní sestava je technika, která sama sebe v průběhu používání rozpouští a vede nás od snahy směrem k bytí bez snažení. Pak nadejde okamžik, kdy se přestaneme pokoušet “být teď a tady” a jednoduše všemu dovolíme být, jaké to je.
Nakonec si všimneme, že čím méně se snažíme své prožívání manipulovat, tím více se vědomí přítomnosti prohlubuje. Denní sestava cvičení se stává pasivnější a jde vlastně o to, že končí naše snažení, tedy končí i technika. Děláme již jen naprosté minimum. Všímáme si dechu, který se děje sám, cítíme vjemy těla, které se právě dějí samy, sledujeme, jak se tělo samo uvolňuje jako odpověď na naše pasivní sledování reality.
Ego je “manipulátorem reality”, který se rozpustí, když vstoupíme do přítomnosti, v níž není nic než prožívání toho, co je. Realita je prožívána, ale není zde žádné “já”, které ji zakouší.
Kdo to tedy je, kdo nyní pasivně pozoruje, když manipulace ustaly? Jsme to my - vědomý mír, zakoušející přítomnost.
Naše oči se otevřou. Možná se rozhlédnou po místnosti. Je vnímána nějaká forma, pak další. Pozornost se obrací k pocitům v těle. Oči se zavírají a je pociťován dech. Svědek se stává vědomým, uvědomuje si pulzující ticho v místnosti a nechává zde svou pozornost spočinout. Vše se to děje přirozeně, protože zmizelo egoistické “já”.
Konec techniky je začátkem spontánního života. Plyneme s lehkostí, dovolujeme vyšší inteligenci, aby vedla naše tělo i mysl. Uvnitř jsme v hlubokém klidu a míru a život sám přebírá kontrolu.
Bytí si třeba přeje pohlédnout na nebe, naslouchat zpěvu ptáků či pohnout nohou. Když mu důvěřujeme, že převezme otěže našeho cvičení, rozvineme si hlubokou důvěru, že může převzít i otěže kompletního každodenního života.
Veškerá naše snažení o zanechání odporu vůči realitě vedou k významnému zlepšení života. Jako bychom celý dosavadní život strávili v tmavé místnosti bez oken a nyní poprvé prožíváme, jaké je to stát pod širým nebem, i když se zataženou oblohou. Poslední krok našeho probuzení, konečný čin milosti, však v našich rukách neleží. Pak není nic, co můžeme udělat, pouze čekat, až se mraky samy rozestoupí a odhalí zdroj onoho nově nalezeného světla a tepla.
Na nás je, abychom vytvářeli podmínky potřebné pro prožívání světla čistého bytí. Nyní se může začít přirozeně dít posun našeho vědomí. Stejně jistě, jako se jednoho dne zpoza mraků objeví slunce, se jednoho dne zpoza “myslitele” vynoří i vědomí Vás.
Závěr
Pokud se jako druh nepokusíme navrátit k naší pravé podstatě, budeme dále trpět a ničit vlastní životy i život na této planetě. Nakonec však stejně budeme muset přiznat, že nejsme ochotni pro své uzdravení a pro uzdravení celého světa nic udělat. Pak i přes příležitost završit “příběh o nás” šťastným koncem si ego opět zvolí své další a další pokračování plné zápasů a utrpení.
Pro záchranu celého světa přitom stačí jediné. Proto tomu nikdo nevěří.
Jste klidem a mírem. Prociťujte svou pravou podstatu a ukončíte utrpení. Tím zachráníte i váš svět.
Tak zní jednoduché poselství této knihy. Mysli to připadá příliš jednoduché na to, aby to mohla být pravda, tak prosté řešení nemůže přeci přinést vše, po čem jsme toužili. Raději by všelijak složitě a ezotericky rozebírala to, co jednoduše je.
Možná máte spíše zájem na ukončení stresu a trápení nežli na objevování své pravé podstaty, avšak řešení je v obou případech totéž - vstoupení do přítomného okamžiku.
Jak jsme si ukázali, pravda není žádným konceptem mysli, nýbrž hlubokým věděním, vycházejícím z našeho pravého bytí. Pravda je tímto bytím a jeho prožíváním.
Život využívá vše kolem vás i ve vás, aby vám pomohl se probudit. Začínáte si toho všímat?
Egoistická mysl se nás pokouší přesvědčit, že život bez ní bude ubohý, zatímco pravdou je pravý opak. Pozorně pohlédněte na svůj život a životy druhých. Všimněte si, že člověk, který se obává, že bez ega přijde o svůj život, je ve skutečnosti již otupělým, smutným, zoufalým otrokem svých falešných představ, bez životní vášně, bez smyslu života. Ten, kdo se bojí, že by bez ega přišel o svou reputaci a vliv, se ve skutečnosti již teď před zrcadlem cítí falešný a bezmocný.
Konec příběhu o vás znamená konec ztotožňování se s obsahem mysli, což s sebou přinese ukončení chronického trápení. Jde o nový začátek života s pravou chutí, provázený hlubokým klidem, mírem a láskou, která řídí všechny vaše myšlenky a činy.
Mír je podstatou každé formy, kterou vidíme a cítíme, a prosycuje každý milimetr prostoru kolem nás. Toto inteligentní, živoucí, vědomé ticho je tím, čím doopravdy jsme.
Jste připraveni splnit svou úlohu spočívající v ukončení všech rolí a příběhů?
Jste připraveni být tím, kým doopravdy jste?
Každý konec je mým začátkem.
Děkuji, milovaný Stvořiteli...