Prociťované prožívání nijak neanalyzovaného okamžiku je vždy daleko důležitější nežli jóga nebo meditace, poloha těla, oblečení, které nosíme, knihy, jež čteme, a společenství či učitel, se kterým se scházíme. Vypadat a tvářit se jako vědomý člověk udělá egu na chvíli dobře, cítí se přitom méně ohroženo. Pokud ale jako vědomý člověk žijeme, má problém.
...Protože mysl má “důležitější věci na práci”, tělo dýchá celý den, aniž by si jej všímala. Začneme-li náš dech prociťovat, vrací nás to do reality přítomného okamžiku, neboť se v proudu myšlenek o našem nedostatku, chtění, nespokojenosti a pocitech ublížení vytvářejí mezery. Když se k dechu vracíme často, nacházíme cestu k prožívání klidu a míru.
-----------------------------------------------------------------
11. JAK ŽÍT VĚDOMĚ
Velké množství duchovně hledajících doufá ve “veliký okamžik”, kdy budou dramaticky vrženi do hlubin bytí, podobně jako se to stalo Eckhartu Tollemu, nicméně takovýto druh probuzení nastává jen zřídkakdy. Mnohem spíše se osvícení dostaví postupně, jako důsledek pěstování přítomnosti.
Naštěstí k tomu, abychom se mohli těšit z přínosů uvědomování těla a dechu, nepotřebujeme hned trvalou změnu úrovně vědomí. Pobýváme-li v těle, dokonce i malá zlepšení v uvědomění přítomného okamžiku mohou výrazně zredukovat napětí a utrpení.
Začínáme tím, že udržujeme uvědomění na povrchových tělesných vjemech. To nám dává postupně schopnost scházet i hlouběji a vnímat jemnou energii, která proudí skrze všechny formy, včetně našeho těla. Čím delší dobu v této životní energii zůstáváme ukotveni, tím snáze ji zvládáme sledovat až do jejího zdroje, věčného klidu. Podstatou je prapůvodní klid a ticho, jež jsou paradoxně velmi plné života.
Zamyslete se nyní znovu nad naší dřívější rozmluvou o dýchání. Kdy jste si naposledy všimli svého dechu? Už jste se od té doby někdy soustředili na pocit chladného vzduchu, který při nádechu vniká do vašich nosních dírek? A pozorovali jste teplejší vzduch v nose při výdechu? Vyhraďte si teď okamžik a prociťujte ten rozdíl mezi teplotami při nadechování a vydechování.
A procvičovali jste kromě všímání si dechu také prociťování těla? Zkoušeli jste například uvolnit každou jeho část, která nepotřebuje nutně být napnuta, jako třeba spodní čelist, ramena nebo solar plexus? Na chvilku si jen všímejte, kde se vašeho těla dotýká oblečení a různé předměty, jako židle, podlaha a cokoli ve vašich rukách.
Zapomněl jsem na dříve zmiňované rady... takže nyní si dechu všímám poprvé a tělo prociťuji po dlouhé době...
Když se učíte žít vědomě, nejlépe uděláte, když se do okamžiku “tady a teď” budete vracet co nejčastěji. Kupříkladu si můžete zkoušet všímat pocitů při dýchání po každé zde přečtené odpovědi, a po přečtení každé kapitoly můžete praktikovat cítění svého těla a uvolňování svalů. Ale nevrhejte se do toho jen tak. Velmi se ztište, uvolněte a vnořte se do světa cítění vlastního těla.
Po několika pokusech se vás vaše mysl možná pokusí přesvědčit, že bude lepší, když cvičení odsunete na vhodnější dobu a místo. Jenomže kultivace uvědomění nemůže čekat na meditační polštářek nebo měkkou matraci, jelikož pak byste si na ně buď vypěstovali návyk, nebo byste čekali do konce života. Moudrý člověk raději své uvědomění procvičuje v kterémkoli okamžiku na jakémkoli místě, poněvadž žádný jiný čas ani jiné místo nejsou skutečné, natož lepší než kterékoli jiné.
Tradiční způsoby praktikování uvědomění sice přinášejí užitek v podobě uklidnění a vzrůstu sebeuvědomění, avšak pro většinu lidí trvají pouze chvíli v určitý pravidelný čas. Pokud se máme odpojit od ega a jeho moci, musíme naše vědomí vynést na světlo i během těch nejvšednějších úkolů a každodenních činností. Potřebujeme to provádět vytrvale po celý den, byť jen vždy na pár sekund. Protože ego ovládá jakožto své výhradní teritorium naprostou většinu našeho života, rodinu, přátele, práci, hru, jídlo, oblékání a bydlení, čím častěji do těchto každodenních vztahů a aktivit budeme vnášet uvědomění přítomného okamžiku, tím více budeme schopni důvěřovat naší vnitřní bytosti, že povede náš život, a nebudeme se muset spoléhat na ego.
Vědomě dýchat znamená být dostatečně pozorní, takže můžeme při dýchání cítit fyzické vjemy. Vědomě žít znamená, že provádíme běžné činnosti s tichou myslí a s ní také procházíme všemi situacemi. K úkolům a okolnostem se stavíme s “lehkostí, grácií a uvolněností” a nestaráme se o minulá ani budoucí “co kdyby”. Vždyť jsme si vědomi, že naši pozornost nejvíce potřebuje právě přítomný okamžik. Uvědomování dechu a těla používáme, abychom zůstávali v realitě, nevyrušováni myslí a emocemi.
Když pronáším mantry a vizualizuji si věci, zklidňuje mě to. Je to v pořádku?
Je sice pravda, že některé praktiky přinášejí do jisté míry krátkodobou úlevu, avšak patrně vám bude dále unikat poznání sebe coby míru, protože při všech těchto technikách bývá obvykle účastna mysl. Pokud je kladen důraz na vnější praktiky, může se snaha o vědomé žití rychle zvrhnout do jakési pseudospirituality.
Zároveň je jasné, že se egoistická mysl obává svého rozpuštění, a proto se vrhá do různých učení a technik, které pro ni přeci jen představují menší hrozbu. Proč pouze prociťovat dech, když si místo toho mysl může myslet hezké věci a opakovat mantry?
Cvičení, která podporují naše bloudění v myšlenkových abstrakcích a představách, nemohou vytvořit podmínky pro trvalý posun vědomí. Pokud mají mít nějaký význam, musíme při nich svou existenci vědomě prociťovat. Takže například se můžeme během odříkávání manter soustřeďovat na vibrace procházející naším tělem, a tím dáváme technice, kterou jinak egoistická mysl již značně zneutralizovala, nový život a potenciál.
Prociťované prožívání nijak neanalyzovaného okamžiku je vždy daleko důležitější nežli jóga nebo meditace, poloha těla, oblečení, které nosíme, knihy, jež čteme, a společenství či učitel, se kterým se scházíme. Vypadat a tvářit se jako vědomý člověk udělá egu na chvíli dobře, cítí se přitom méně ohroženo. Pokud ale jako vědomý člověk žijeme, má problém.
Ego vám mnohdy milostivě dovolí žít “duchovní životní styl”, za podmínky, že důraz kladete hlavně na vnější projevy, a ne tolik na vnitřní podstatu. Egu je vlastně v duchovním hávu velice příjemně, zapaluje si vonné tyčinky, cinká zvonečky a tibetskými mísami, pouští si meditační hudbu a jezdí na semináře. Když se to všechno podaří použít pro posílení nové identity, je šťastné. Duchovní život se stane určitým zlepšením starého životního stylu, který člověk opustil, nicméně role ega v něm může zůstat prakticky nezměněna, pokud se egu podaří udržet nás jen na povrchu reality.
Hluboké uvědomování si těla zklidňuje mysl a když se probudíme z této obdoby spánku, snový příběh, jenž se zdál tak skutečný, se rozplyne. Procitneme ze snu o “sobě” a naše připoutanost k příběhu o “nás” zmizí stejně tak snadno.
Proč zdůrazňujete dýchání?
Cítíte rozpínání a stahování své hrudi, když čtete tyto řádky? Tato část našeho těla je díky dýchání v pohybu ode dne, kdy jsme se narodili, a skončí až ve chvíli našeho odchodu.
Po většinu času na Zemi svůj dech neovlivňujeme. Stejné je to s mrkáním, dělením buněk, oběhem krve. Dýchání je přirozený proces těla, který se děje sám. Můžeme ale působit na jeho kvalitu. Během reakcí na myšlenky a emoce tělo používá dechové vzorce, které odrážejí úroveň uvolnění nebo napětí, jež prožíváme. Hlubší a pomalejší dech obvykle znamená, že je tělo v klidu a pohodě. Nadměrné fyzické napětí a duševní činnost vedou k rychlému a povrchnímu dýchání. To proto se říká, že má člověk při stresu zhluboka dýchat.
Když pomalu a zhluboka dýcháme, mění se dechový vzorec nastavený našimi myšlenkami a emocemi. Mezi tělem a myslí existuje otevřená, obousměrná komunikace, což je dobré, neboť tělo není pouze ovlivňováno myslí, ale i naopak. Můžeme uvolnit napětí v těle a zvolnit dech, a tím zapůsobíme na svůj duševní a emocionální stav. Mysl tělo ovlivňuje svým strachem, odporem a nespokojeností, tělo jí však může opačným směrem posílat zklidnění a uvolnění, pokud svou pozornost zaměříme na dech.
Volný a hluboký dech může napomáhat při odstraňování duševních a emocionálních vzorců vytvářejících tlak a nepohodu. Účinné, hluboké dýchání vede k rozpínání břicha v oblasti pod pupkem a způsobuje, že výdech se stane delším nežli nádech. Pomocí této techniky přebíráme dočasně řízení a může jít o skvělý způsob, jak začít bořit myšlenkové vzorce. Později můžeme přejít k ještě klidnější technice, kterou je pouhé všímání si dechu. Ať je rychlý, nebo pomalý, mělký, či hluboký, jen jej cítíme a osvobozujeme se od duševních a emocionálních vzorců, které zneužívají naše tělo.
Ať převezmete kontrolu nad svým dechem, nebo ať mu dovolíte, aby byl, jaký je, klíčem je v obou případech plná a prociťovaná pozornost. Nepouštíme se do žádných mentálních komentářů a všímáme si neustálého rozšiřování a stahování hrudi a břicha. Nijak proces dýchání nemanipulujeme. Když to takto provádíme, dech se uvolní, zpomalí a prohloubí zcela sám.
Nikdy si nejsem jistý, zda svůj dech cítím. Mám dojem, že na něj jenom myslím.
Naše pokusy o využití dechu se snadno mohou zvrhnout do pouhé mentální činnosti. Opakujeme si slova jako “pouze dýchat”, neustále je v hlavě omíláme a přitom ve skutečnosti nikterak neprociťujeme, co se v našem těle odehrává.
Z tohoto důvodu bývá účinnější raději sledovat pocity v těle a jeho pohyby při dýchání nežli snahy o aktivní ovlivňování dechu. Cítíme, jak se nám hruď s každým cyklem dechu pohybuje, a cítíme kontakt vzduchu s vnitřní plochou našich nosních dírek, s hrtanem a plícemi. Jak už jsme si říkali dříve, pomůže nám přitom zaměření na teplotu vzduchu. Při vstupu do těla je o něco chladnější než při výdechu.
Když v tuto chvíli dýcháte, dokážete cítit rozdíl v teplotách?
Toho už jsem si všiml dříve. Když cítím teplotu nádechu a výdechu, jsem si jistější, že o dýchání pouze nepřemýšlím...
Ano, a dalším znakem, že dech prociťujete, je také pocit snadnosti - náhle ucítíte pokles napětí v těle doprovázený větším uvědomováním přítomného okamžiku.
Protože mysl má “důležitější věci na práci”, tělo dýchá celý den, aniž by si jej všímala. Začneme-li náš dech prociťovat, vrací nás to do reality přítomného okamžiku, neboť se v proudu myšlenek o našem nedostatku, chtění, nespokojenosti a pocitech ublížení vytvářejí mezery. Když se k dechu vracíme často, nacházíme cestu k prožívání klidu a míru.
Když si to shrneme: Kdykoli si vzpomenete, několik minut prociťujte vzduch, jak při nádechu, obvykle o něco chladnější, prochází vašimi dýchacími cestami. Pak prociťujte, jak o něco teplejší vzduch z plic vychází hrtanem a nosem ven. Prociťujte pohyby rozpínajícího se a stahujícího se hrudníku. Jakékoli myšlenkové komentáře, které se vyskytnou, ignorujte. Stejně budou slábnout a přestanou být tolik rušivé již tím, že stále častěji vědomě přebýváte v těle a v jeho domově, přítomném okamžiku.
Kromě všímavosti vůči dechu také hovoříte o uvolnění svalů. Jenomže bez určitého svalového napětí bychom nemohli sedět, stát ani cokoli dělat.
Bez základního přitahování a odpuzování elementárních částic, které tvoří vyvážený tonus našeho těla, kupříkladu tlak uvnitř lebky či krevní tlak, bychom nemohli fyzicky vůbec existovat. Nepotřebujeme však všechno to další napětí, které vzniká z našeho odporu proti událostem v přítomném okamžiku.
Mysl si ve svém egoismu neustále vymýšlí nějaké odporování, z něhož povstává tlak a napětí, které se v těle v průběhu dne hromadí. Jsou znamením, že “nejsme zde”, nýbrž ztraceni v myšlenkách. To dále otupuje naše uvědomování těla a vzdaluje nás ještě více od uvědomění přítomnosti.
Jedním z nejobvyklejších způsobů, kterými se to projevuje, je nevědomé zatětí svalů. K čemu je nám dobrý napjatý krk nebo sevřená pěst při čekání ve frontě nebo práci v kanceláři? Hned v tuto chvíli si projděte celé tělo a zkontrolujte, které svaly jsou právě napnuté. Skutečně jsou všechny při četbě těchto řádek potřebné?
Někdy jsme výjimečně opatrní, jako například když držíme v rukou hrnec s vařící vodou nebo neseme křehký balíček. Jsme extra soustředěni, když sepisujeme nějakou písemnou žádost nebo když jedeme autem na schůzku, a času není nazbyt. Avšak zaťatá spodní čelist nebo shrbená ramena představují pouze zbytečnou tenzi, která ničemu neposlouží. Naopak, situaci zhoršuje, vede k chybám, omylům a psychickému a emocionálnímu vypětí.
Všímejte si v průběhu dne, kolik nadbytečného tlaku nesete na svých bedrech při práci na počítači, řízení automobilu, nesení hrnku s horkou kávou nebo při rozhovorech s lidmi. Postupně se díky cvičení dokážete uprostřed těchto aktivit zastavit, svaly povolit a vše dokončit uvolněně.
Naučíte se povolit svaly a uvolňovat se a přitom si všimnete, že žít se dá s lehkostí. Dokonce i těžkou práci můžete provádět s pocitem lehkosti, pokud jste uvolnění, pozorní a používáte pouze ty svaly, jež jsou k provedení akce potřebné. Uvolněné tělo vede k tiché mysli, jelikož v nepřítomnosti silných emocí a fyzického napětí nemá mysl palivo na nutkavé přemýšlení.
Teď jsem povolil dolní čelist, sehna a palce na nohou, které jsem měl sevřené. Ani jsem o tom nevěděl. Dýchá se mi o trochu lépe a v těle cítím více prostoru. Do popředí mé pozornosti ale vystoupila jakási úzkost, ležící v pozadí. Uvědomuji si, že většina té úzkosti je prostě výsledkem mé snahy zvládnout život. Chci prostě cítit, že je všechno v pořádku.
Pozorováním a prociťováním těla jste vytvořil prostor pro hlubší moudrost, která vám poskytla vhled týkající se vašeho života. Když to takto děláme, není nic neobvyklého, když na povrch vyplují potlačené negativní emoce.
Umožněte svým emocím, aby byly tím, čím jsou. V jedné z předchozích kapitol jsme si objasnili, že jsou v podstatě stlačenou energií. Prociťujte účinky emoce na tělo. Pohybují se vzhůru a dolů, doprava a doleva, nebo v kruhu? Jsou teplé, nebo studené? Cítíte je jako brnění, nebo pulzování, tupou bolest, nebo ostrou?
Vyhněte se pojmenovávání emocí pomocí abstraktních konceptů jako strach, zrada, klamání, vztek. Tím byste pouze udržovali v provozu svou mysl a pokračovali v cyklech ega, produkujících fyzické a emocionální napětí v těle, což by pak zase vedlo k dalšímu přemýšlení.
Stlačená energie potřebuje pro své přežití omezený prostor, v němž je naše “já” nějak sevřeno. Věnovaná pozornost prostor vytváří. Negativní emoce se nemohou dlouho udržet ve větším prostoru, který vytvoříme tím, že dáme našim vjemům plnou pozornost bez mentálních komentářů a reagování. Takto snížíme nadbytečné napětí v těle, a tudíž i náš odpor k proudu života.
Poněvadž se velice ztotožňujeme s tím, co se v našem životě děje, nijak nás nepřekvapí, že jím procházíme a chceme, aby každý den bylo vše v pořádku. Následkem toho při našem konání zapojujeme zbytečné napětí, jež je vlastně projevem strachu našeho ega, které se bojí, že se nám život rozpadne. Co ve skutečnosti cítíme, je hlubší pravda, že ego, s nímž se ztotožňujeme, je doopravdy před rozpadnutím.
Falešné “já” se dostává pod tlak díky snaze vyhnout se neštěstí, chybám a nehodám, které neustále hrozí naší povrchní představě toho, co je “v pořádku”. Jsme ztraceni a zmateni v oblasti abstraktního přemýšlení, vyčerpává nás to a naše snaha “být v pořádku” nás pouze odhání dál od jediného místa, kde je všechno v pořádku bez přestání, tedy od přítomného okamžiku. Ego tedy paradoxně balancuje na tenkém laně, zatímco skutečnost je široká a bezpečná.
Realita přítomného okamžiku je nám blíže než vlastní dech a pro vstup do ní není zapotřebí vykonávat nějaký hrdinný skok víry nebo krok do prázdna. To jediné, co potřebujeme udělat, je dovolit falešnému příběhu “o nás”, aby se rozpadl. Zážitek míru a dobra, jímž jsme, nás uklidní a ubezpečí a uvědomíme si, že všechno vždycky bylo “v pořádku” a také tak navždycky zůstane.
Již samotné prociťování dechu dokáže tělo uvolnit, ale stává se ještě účinnějším, když je zkombinujeme s vědomým uvolněním svalstva. Na zkontrolování čelisti, ramen, solárního plexu a bránice (svalů na rozhraní břicha a žeber) a na jejich uvolnění postačuje jen pár sekund. Pak se můžeme soustředit na dýchání. Tyto části těla zdůrazňuji kvůli jejich poloze. Když jsou totiž zaťaté, fungují jako zavřené brány, škrtící náš dech a tok jemné životní síly (čchi), a také omezují naše uvědomování oblasti srdce, tedy vyciťování.
Síla srdce je taková, že když tuto oblast uvolníme, brzy ji následují všechny ostatní. Srdeční oblast je důležitým portálem, pomocí kterého si uvědomujeme, že jsme jedním se všemi formami i se životem samým. Není žádná náhoda, že přirozený život vytváří smích, pláč, zívání, pocity štěstí, při kterých na chvíli pociťujeme uvolnění, soucítění, jednotu a pohodu, protože tento portál otevřeme a srdce uvolníme. Pokud přebýváme v přítomném okamžiku prostřednictvím hlubokého uvědomování těla, dosahujeme téhož bez jakékoli námahy a natrvalo.
Kdykoli si vzpomenete na prociťování dechu, zkontrolujte rovněž, zda máte uvolněnou čelist, ramena a oblast solar plexu a bránice. Pak se na chvíli soustřeďte na dýchání a procházejte tělem, zda v něm ještě někde nejsou zatnuté svaly. Možná si všimnete napětí v zádech a lýtkách. Praxí nabudete schopnosti zcela uvolnit celé tělo naráz v jediné chvilce a ponechat v pohotovosti jen pár nejnutnějších svalů.
Pokud se více uvolním, jak mi to může pomoci v běžném životě?
Když se soustředíme na některou část těla a náhle pocítíme živost, zdá se, jako bychom vytvořili cosi z ničeho. Ve skutečnosti je však tato živost v těle neustále, pouze čeká na své procítění. Čím více se jí věnujeme, tím snáze jsme schopni cítit, co zde již je a vždy bylo. Prociťování jakéhokoli vjemu v kterékoli části těla, například tepla, pulzování, brnění nebo pohybu, nám pomáhá směrovat naši pozornost zpět do reality, neboť pocity se mohou odehrávat pouze teď. A čím citlivějšími se stáváme k jemným energiím pod povrchem těchto vjemů, tím snáze vnímáme mír, který zde je, pouze nebyl zakoušen.
Pod povrchovými vjemy, které si spojujeme s určitými končetinami a orgány, je možné tělo vnímat také jako jediné živoucí pole energie. Tato životní síla, jinde nazývaná čchi nebo prána, je základním stavebním kamenem existence a funguje jako most mezi projeveným vesmírem a jeho neprojeveným zdrojem.
Ukotvení našeho uvědomování v energetickém poli těla je důležité, protože mysl ve svém egoistickém stavu rozděluje různé formy do všelijakých kategorií, jako by byly od sebe oddělenými entitami, namísto toho, aby rozpoznávala jednotu všech těchto jednotlivostí a poznávala tak zdroj veškerého bytí.
Náš mentální software je navržen tak, aby formy označoval, třídil do skupin, měřil, diferencoval, opět třídil... Někdy tím pomáhá našemu přežití a zjednodušuje mnohé každodenní záležitosti. Těžko bychom se například dostali z bodu A do bodu B, pokud bychom tyto dva body od sebe vůbec nedokázali odlišit. Rovněž potřebujeme znát rozdíly mezi tím, co je nebezpečné, a co je naopak bezpečné, například že hrozny jsou k jídlu a cihly ke stavění. Potíž tkví ale v tom, že pokud tento software využívá ego, rozdíly přehání a dotahuje vše příliš daleko, takže zcela znemožní uvědomění, že všechny formy jsou ve své jediné podstatě jednotou. Ukotvíme-li ale naše vědomí v energetickém poli těla, získáváme vyvážený pohled na realitu, který potřebujeme, takže jsme si sice vědomi různých forem, ale současně zakoušíme onu jednotu, z níž všechno a všichni pocházíme.
Pokud cítíme v celém těle živoucnost, jsme více zakořeněni tady a teď. Vynoří se jasnost, na základě které jsme si vědomi, že dramata odehrávající se v našich životech nejsou tak docela tím, čím se zdají být. Zjišťujeme, že v jádru každé osoby, situace a zkušenosti je univerzální vědomí, pouze oblečené do různých kostýmů, a že bezforemná podstata všech bytostí zůstává nepoškozena a nezraněna.
Často mám problémy s usínáním. Když konečně usnu, mám zase potíže s probouzením. Mohlo by mi v tomto pomoci prociťování těla?
Vhodná doba pro pěstování “vnitřního energetického těla” je večer před usnutím a poté znovu ráno po probuzení, ještě než vstaneme z postele.
Jak jsme si již ukázali, veškerý čas, který strávíme během dne čekáním, nám dává dobrou příležitost ke kultivování přítomnosti pomocí uvědomování si těla. Dva nejvhodnější časy pro rozvíjení vědomí přítomného okamžiku jsou čekání na usnutí a čekání na ranní probrání ze spánku. Již jsme uvolnění nebo se k uvolnění chystáme, nehýbeme se a to nám vnímání jemných pocitů v těle usnadňuje.
Udělejte si čas na následující cvičení, které vám zvýší uvědomění vaší vnitřní krajiny. S trpělivostí a praktikováním dojdete k cítění živoucnosti v celém těle, čehož budete schopni docílit během několika sekund a v jakékoli situaci.
Lehněte si, zavřete oči a nechte tělo klesnout na podlahu či matraci. Nechť podložka přijímá celou vaši váhu. Své vnímání obraťte dovnitř a prohledávejte tělo, zda v něm někde není zbytečné napětí. V takovém případě svaly uvolněte.
Několik minut vnímejte teplotu dýchaného vzduchu, pak se zaměřte na chodidla. Dokážete je, abych tak řekl, cítit zevnitř? Cítíte jemné brnění energie? Možná že prostě cítíte, že jsou živá ve srovnání s podlahou? Máte-li potíže s jejich cítěním, můžete si je protřít nebo s nimi zahýbat. Uvidíte, zda to pak bude snazší.
Pokud už můžete cítit svá chodidla, přesuňte pozornost ke kotníkům, pak holením, lýtkům, kolenům, stehnům a pánvi. Věnujte čas prociťování živosti každé části těla, teprve potom postupte k další.
Zkuste nyní, zda dokážete cítit celou svou vnitřní spodní polovinu těla, od pánve k palcům na nohou, jako jediné pole energie.
Možná že během tohoto cvičení zjistíte, že se vám mysl pokouší pomáhat tím, že vytváří duševní obrazy jednotlivých tělesných částí. Vaše uvědomění cítění to však snižuje a táhne vás to zpět do abstraktního prostoru mysli. Proto jakmile objevíte, že se toto děje, své myšlenky ihned pusťte a vraťte se k uvědomování cítění těla.
Nyní pokračujte dál vzhůru tělem, prociťujte ruce, vnitřní stranu paží, vnější stranu paží, ramena, podpaží, vše jedno po druhém. Nemyslete na danou část těla, nýbrž ji ciťte. Pamatujte, že když si některou část promačkáte nebo ji protáhnete, můžete tím zvýšit svou schopnost cítit ji. Postupem času to již nebudete potřebovat. Budete schopni cítit jemnou živost po celý den.
Cítíte své břicho a spodní partie zad? Cítíte hrudník a lopatky? A co rozpínání a stahování hrudního koše při dýchání?
Pokuste se ucítit živost v krku a pak se postupně soustřeďujte na všechny části hlavy, čelisti, uši, tváře, rty a jazyk, nos a oči, čelo, temeno a týl.
Celé cvičení završte tím, že se pokusíte procítit celé své tělo jako jediné pole energie tak dlouho, jak si usmyslíte.
Stále ještě cítíte živoucnost v těle, i když otevřete oči? Posuňte své uvědomění dál, od pozorování cítěné živosti k bytí touto živostí. Kochejte se v uklidňujícím blahu, které povstává jednoduše z toho, že se cítíte živí.
Když je toho na mne emocionálně příliš, jemnou živoucnost ve svém těle cítit nedokážu...
I proto je prociťování dechu a uvolňování svalů důležité. Zaměříme-li všechnu pozornost na uvolnění svalů a na dýchání, může nám to pomoci zklidnit se i při velmi emočně náročných situacích. Přinejmenším nás to připraví na prociťování těla a prožívání, co se v něm děje.
Pokuste se své emoce zakoušet jako energetický jev. Jaké cítíte charakteristiky tohoto jevu? Působí tupým dojmem, ostrým, chladným nebo horkým? Točí se energie v kruzích, pohybuje se nahoru a dolů nebo diagonálně? Působí zaseknutým dojmem? Povšimněte si, že většina emocionální energie existuje ve vašem trupu.
Cítíte-li se pod záplavou emocí, můžete své vědomí přenést do okrajových částí těla. Všimněte si, že vaše palce na nohou, lokty nebo podkolenní jamky do značné míry utrpení centra vašeho těla neprožívají. Nalezněte některou část těla, která netrpí, a svou pozorností se tam zastavte. Po několika minutách se pokuste pozornost přenést opět zpátky do středu emocionální energie, pozorujte vjemy a pokuste se je co možná nejméně posuzovat a reagovat na ně.
Pamatujte, že když věnujete pozornost a neposuzujete, vytváříte prostor, takže se snižuje emocionální trauma, neboť z daného energetického jevu přichází zmenšený fyzický tlak. Pokud jsou emoce i tak příliš silné, můžete pozornost přenést zpátky do periferie těla. Opakovaně ji přesunujte tam a zpět do centra bolesti. Tím si uvědomíte, že vy tou bolestí nejste.
Čím více praktikujete hluboké uvědomění těla, tím snazší pro vás bude ukotvit svou pozornost v energetickém poli těla, a to jak v časech dobrých, tak zlých. Stane se pro vás snazším všímat si, že každá silně emocionální událost v těle má své hranice i svou vymezenou hloubku.
Hodně lidí potřebuje, aby je emoce v těle zaplavila, aby prožívali zápas, a pak teprve tělo prožívají. Když jsou ztraceni v myšlenkách, nejde jim to. Dobrou zprávou je, že v okamžiku, kdy si uvědomíme, že bloudíme v myšlenkách, už v nich vlastně nebloudíme. Jinými slovy, když se opakovaně přistihneme při myšlení, neznamená to selhání, nýbrž spíše kroky k úspěchu.
Je zajímavé, že tělo se dá hůře prociťovat, když se pohybujeme. Při pohybu je mysl plně aktivní, přechází na autopilota, vyhodnocuje, analyzuje a probírá plány. Na začátku našich cvičení nebo i kdykoli jindy, když máme s prociťováním těla potíže, můžeme se soustřeďovat na povrchové vjemy, tedy na to, čeho se dotýkáme kůží.
Cítíte každý kousek oblečení a doplňků, které se vašeho těla dotýkají? Cítíte to vše také při pohybu? Cítíte, jak se každý krok odráží ve vašich stehnech?
S rostoucí praxí budete schopni prociťovat nejen povrchové vjemy, ale také uvědomování jemného energetického těla. Hloubka vašeho uvědomění těla souvisí s hloubkou uvědomění přítomného okamžiku. Jste na cestě k vědomému prožívání celého svého života.
