Skutečný mír není ani událost, ani myšlenka či emoce. Je to neustálá hluboká vlastnost toho, čím jsme.
II. KLÍČEM JE UVĚDOMĚNÍ
Během jednoho každoročního festivalu v Montrealu jsem se setkal se skupinou lidí, kteří se shromáždili před nějakým krámkem s oděvy. Ve výloze byl vystaven pouze jediný kus, a to velmi pozoruhodný, protože se již šeřilo a reflektor svítil přímo na něj. Bylo to tričko s obrázkem zralého banánu.
Pod obrázkem stála slova: “Toto není banán.”
Hlouček lidí, který se před výlohou utvořil, se pokoušel přijít na kloub tomu, co to znamená, neboť to zdánlivě nedávalo smysl. Že by šlo o nějaké ovoce, které je banánu tolik podobné? Nebo je v obrázku nějaký skrytý význam, tajný symbol? Je snad tvůrce trička recesista?
Nikoho nenapadla ta nejjednodušší odpověď. Nejde přeci o skutečný banán, pouze o tričko s barevným obrázkem banánu. Obrázek představuje banán, ale banánem ve skutečnosti není.
Tak a teď se zamyslete nad slovem “dýchání”. Jak byste definovali dýchání? Jak byste je popsali? Dejme tomu, jak vypadá, jak zní, jak se při něm cítíte?
Bez ohledu na to, jaký obrázek nebo představu o dýchání nyní máte, zahoďte je na okamžik a jednoduše se přesuňte do plného uvědomování si vlastního těla. Prociťujte pohyb vzduchu vašimi nosními dírkami, krkem a plícemi. Všimněte si, že nadechovaný vzduch má jinou teplotu nežli ten, který vydechujete. Pociťujte mírné rozpínání a klesání hrudníku během každého dechu.
Když o dýchání přemýšlíte a pokoušíte se je popsat, nic moc to s vámi neudělá, maximálně dostanete trošku strach. Jakmile si ale dovolíte prožívat pocit dýchání stále dál, nakonec ucítíte, že vás omývá určitý klid.
Povšimněte si rozdílu mezi myšlenkami o dýchání a přímým zážitkem dýchání. Většina z nás tráví spoustu času ve virtuálním světě myšlenek o zážitcích, takže si tyto myšlenky začínáme plést se skutečnými zážitky.
Podobně většina uvažuje o míru pouze jako o abstraktním konceptu. Mají představu klidu a míru. Jenomže ta je od opravdového prožívání pokoje velmi daleko. Virtuální obrázky naší mysli vlastně nemají s realitou vůbec nic společného, protože ego - falešná představa, kterou o sobě máme - přímé prožívání míru blokuje.
Také si vzpomínám, že jsem v minulosti zažil pokojné chvilky. Je to mír, o němž hovoříte?
Bezpochyby každý z nás zažil pokojné okamžiky. Když k nim ale došlo, nebylo to výsledkem našeho přemýšlení o pokoji.
Časem se vzpomínky na chvíle pokoje nahradí stereotypními scénáři, které ten pokoj mají představovat. Dochází k tomu, protože zážitek pokoje není nic, čeho bychom se mohli držet, jako by šlo o “věc”. Skutečný mír není ani událost, ani myšlenka či emoce. Je to neustálá hluboká vlastnost toho, čím jsme.
A protože se jedná o vlastnost toho, čím jsme, klid a mír nás nikdy neopouští. Pokud se nám zdá, že nás opustil, vlastně jsme opustili my jej tím, že jsme odvrátili pozornost od přítomného okamžiku. Postrádáme klid, protože si většina z nás ani neuvědomuje, že se od něj odvrátila.
Dejme tomu, že se manželé či partneři pohádají. Znamená to, že jsou si nedostatečně vědomi svého pravého bytí. Klid, jenž je podstatou toho, kým jsou, není touto událostí dotčen ani zničen, pouze jednoduše zastřen jejich egoistickými myšlenkami a pocity.
Ve válečné oblasti plné palby, tankových bitev a vybuchujících bomb je tolik strachu a zloby, že jemnost pokoje překryjí, přestože je stále přítomna i tam. Klíčem je naladit se na věčně přítomný mír a pak sledovat, co se stane s vaším vnímáním situace a někdy i s oním konfliktem.
Jakmile jednou zakusíte mír jako svůj základní stav, nebudete se už dívat na násilí stejným způsobem jako předtím. Namísto beznaděje a zoufalství pocítíte uklidnění, že mír je velice blízko i v těch nejtemnějších chvilkách, a proto je situace naší planety vlastně vcelku nadějná.
Samozřejmě platí, že některé situace ve vás vyvolají větší pocit pokoje než jiné. Vidíte-li spící dítě nebo procházíte-li se tichým lesem, můžete pocítit průzračnou hlubinu přítomného míru. Dokonce stačí i myšlenka na takový okamžik a cítíte se hned o něco lépe. Ovšem zatímco pomyšlení na pokojné chvilky dokáže způsobit pouze závan pokoje, s mocí skutečného míru jsou nesrovnatelné.
Dále je důležité upozornit, že spící miminko ani les klid a mír nevytvářejí, nýbrž svou odevzdaností a neodporováním životu jej zviditelňují. Jejich forma jako by se zprůsvitnila, a odhalila se tak skutečnost bez formy, která leží pod povrchem. Takovýchto okamžiků si vážíme, protože naše nejhlubší bytost s nimi rezonuje.
Spící děťátko vyzařuje pokoj, protože jeho malé tělíčko bylo oživeno teprve “nedávno”. A protože schopnost přemýšlet není ještě rozvinutá, nemá dítě žádný “hlas v hlavě”, se kterým by se mohlo mylně ztotožňovat. Život se může plně projevovat coby pokojné vědomí, nezatížené falešnou identitou, egem. Miminko je viditelně odevzdané tomu, co je, sladěné s “prouděním života”. Ať se třeba probudí vylekané nebo hladové, dělá to na pozadí míru. Ten je jenom trochu hůře vidět, když dítě pláče.
Podobně jako spící dítě nebo les, i celá příroda dovoluje pokoji, aby zářil skrze ni, poněvadž ani v ní není žádný odpor proti proudění života, proti tomu, co je. Příroda přebývá plně v přítomném okamžiku, v realitě samé, protože existuje na úrovni vědomí, která v sobě nezahrnuje myšlení.
Myšlení náš druh odtahuje od skutečnosti, ven z přítomného okamžiku, a to často způsobuje odpor proti tomu, co je. Právě tato neschopnost nechat život být vede k narušení našeho vnímání míru.
Zmínil jste odpor proti proudění života. Jak mu odporujeme?
Tím, že o životě přemýšlíte.
Obvykle za život považujeme to, co “se děje”, zdánlivě nekonečný cyklus růstu a rozpadu, kterému vše podléhá. Jenže život je také inteligencí Vesmíru, která vedla k vytvoření všeho od molekul po velehory, od trávy po galaxie.
Toto inteligentní vědomí naplňuje každý atom, každou buňku i každý centimetr prostoru. Je hybnou silou všeho existujícího, zdrojem vší aktivity i snahy. Zatímco naše mysli jsou schopné vyprodukovat tak akorát neúplný a mnohdy pokřivený obraz reality, čisté vědomí vnímá věci, jaké doopravdy jsou.
Představte si sami sebe unášené proudem řeky. Nyní si představte, že se postavíte uprostřed řečiště, abyste získali lepší přehled o tom, kde se nacházíte. Jakmile to uděláte, již s životem neplynete. Stojíte ve vodě a cítíte, jak na vás působí její tlak. Unavuje vás to. Tento stav je náročný a stresující, vůbec ne plný klidu a míru. Podobně působí běžný akt přemýšlení, které blokuje naše vědomí proudu života a způsobuje nám neklid.
Většina z nás je přesvědčena, že o životě přemýšlet musíme. Musíme se přeci zamýšlet, reflektovat, rozebírat a vysvětlovat si, co se stalo, co se právě děje a co by se mohlo stát dál! Tímto způsobem si kreslíme dráhu životem. Nicméně kdykoli z proudu vystoupíme a pokoušíme se určit, kam bychom se měli ubírat dál, neuvědomujeme si, že tak činíme z nehybného místa, z pohledu, který nemá ani potuchy, co se nachází za další zátočinou.
Trvá-li vzdorování proudu života delší dobu, přichází emocionální a fyzické utrpení, jímž nás život upozorňuje, že naši pozornost máme odvrátit od abstraktních oblastí myšlení a znovu se zapojit do proudu a jeho reality, kterou není třeba vysvětlovat. Prapůvodní inteligence, která nás nejen stvořila, ale která zároveň je tímto proudem, ví, jak nás dovést k našemu plnému vyjádření.
Jenže zamýšlení se nad životem a snaha vyhodnotit jej jsou obvykle považovány za správné, za znamení, že člověk je dospělou bytostí...
Ano. Avšak s celou naší “vyvinutostí” my lidé ničíme sebe a planetu rychlostí, která o vyspělosti nevypovídá. Hodně přemýšlíme, dokonce máme “mozkové trusty”, ale nejsme si myšlenek dost vědomi, a ani činů, které z nich vyplývají.
Tím neříkám, že analyzování a snaha o porozumění nejsou k ničemu. Potíž nastává, když z našich zamyšlení, rozborů, výkladů a závěrů dojdeme k představě naší identity, tedy k obrazu sebe, který pak chceme potvrzovat a podle něho žít.
Jistě jste zaslechli výrazy jako “prober se”, nebo “drž se skutečnosti”. Zastavili jste se ale někdy a zamysleli se, co tato slova o nás vlastně vypovídají? Ukazují, že přemýšlení o životě nás vyčleňuje z jeho proudu. Ukazují, jak často říkáme realitě “ne” a namísto vědomí používáme pouze přemýšlení.
Nebo třeba taková věta “dej si život do pořádku” v sobě obsahuje nepochopení, jelikož naznačuje, že život je něco, s čím se má něco dělat, a přehlíží, že životem jsme. Jak si můžete “dát život do pořádku”, když sami tím životem jste? A právě hlas, který nám v hlavě říká “drž se skutečnosti”, nás od pravé skutečnosti odvádí! Nikdo se přemýšlením o realitě do reality nedostane.
Co můžeme dělat, je spočinout v životě, spočinout ve skutečnosti, dovolit všemu, co povstává, aby jednoduše bylo. Pokud to tak děláme, mír, jenž je vlastností vědomí, zaplní celou naši bytost. Až se to stane, přesuneme se do prožívání většího uvědomování, o němž bychom mohli říci, že je vyšším stavem vědomí.
Stejně jako si lidstvo užívá vyššího stupně vědomí nežli jiné živočišné druhy na této planetě, existují také stupně vědomí v rámci našeho vlastního druhu. Někteří lidé vykazují jen nepatrné uvědomování si sama sebe a toho, co se kolem nich odehrává, zatímco vědomí jiných je výrazně dále. Ovšem bez ohledu na úroveň vědomí jde stále jen o částečné prožívání vědomí božského, univerzální inteligence, jejímž projevem je vše, co existuje.
Coby druh se právě začínáme snažit vyvinout nad náš sklon ztotožňovat se s myšlenkami. Kdykoli si z myšlenek vyrobíme identitu, zaslepuje nás to vůči božskému vědomí, jež je naší podstatou. Vývojový proces nás táhne směrem od rozumování k čistému uvědomění, klidnému a harmonickému stavu, v němž plyneme s velkou řekou vědomí.
Snaha o osobní i celosvětový mír se stane odrazem odehrávajícího se vývoje lidského vědomí. Jakožto lidstvo stojíme stále krůček od uvědomění, že nejsme našimi myšlenkami, nýbrž klidným vědomím, jež je zdrojem všech forem a tvarů, z nichž se skládá naše každodennost. Krůček, neboť uvědomění je a vždy bylo neustále na dosah. Na dosah naší vlastní podstaty. Až se lidstvo pro tento krůček rozhodne a učiní ho, pak se stane to, čemu říkáme zázrak.
Znamená to, že by neměl přemýšlet o tom, co se mi přihodilo?
Na vzpomínání na minulost není nic špatného. Chyba spočívá ve vkládání našich minulých či přítomných chyb do naší identity. Totéž platí o snech o budoucnosti. Sněte, ale se svými sny se neztotožňujte. Nestaňte se ani svými chybami, ani svými sny.
Trochu si to přiblížíme. Jak často jste s někým seděli třeba v restauraci, na obchodním jednání nebo na večírku a on vás vyzval: “Povězte mi něco o sobě.”
Začnete hovořit a zmiňujete věci, které jste prožili v minulosti, jaký obor jste studovali, kde jste byli vychováváni, čemu věříte a co plánujete do příštích let. A přesto, i když o sobě odhalíte sebevíc, nic jste tazateli o sobě neřekli.
Při každém takovémto rozhovoru vybereme několik příhod z miliard událostí, které jsme prožili, a použijeme je k vykreslení svého autoportrétu. Kdybychom si život představili jako cívku filmu s miliardami okének, pak by příběh, který o sobě vyprávíme, byl pouze miniaturní sbírkou malého počtu okének. Pár desítek lidí či událostí, které na nás měly pozitivní či negativní dopad, k tomu pár myšlenek, které nás formovaly, a máme náhražku za realitu, kterou jsme doopravdy prožili!
K tomu si navíc přidejte, že i ta omezená sbírka, kterou prezentujeme jako “sebe”, stejně není věrným obrazem, protože jsme ji poněkud upravili tak, aby zapadala do obrázku, který o sobě chceme vytvořit. Něco se stalo, ale my to viděli z určité perspektivy a pamatujeme si to jistým způsobem. Jiní by totéž popsali docela jinak už jen proto, že vše viděli z jiného úhlu. Každý jednotlivec, který vidí nějakou událost, si ji vysvětluje a reaguje na ni jinak, v závislosti na tom, jak je nastavena jeho mysl. A protože každý z nás máme v hlavě jiný software (jiná přesvědčení o sobě a životě), nemůžeme si pomoci a vidíme vzorce, které jiní nevidí. Filtrujeme realitu způsobem, jehož jsme schopni pouze my.
Dobře to lze vidět, když se podíváme, jak se naše přesvědčení mění v průběhu let. Během života se mohou proměnit velmi dramaticky, někdy i o sto osmdesát stupňů. Které minulé události v současnosti používáte, když chcete sami sebe popsat, a přitom se liší od myšlenek, jež jste měli před dvaceti, třiceti nebo čtyřiceti lety?
K vytvoření představy o svém “já” používáme rozhodující události a přesvědčení, kterých si vážíme, nicméně obojí je pouze omezeným výběrem z paměťových stop a myšlenek s nimi spojených. Ty spolupracují na upevňování dojmu z našeho falešného “já”, které se neustále mění, takže cokoli zažijeme, ovlivní to, čemu věříme, a čemu věříme, ovlivňuje, jak si vysvětlujeme to, co se nám děje.
Je tedy možné, že celý můj život by mohla být vlastně lež?
Způsob, jakým si vysvětlujeme život, je, dalo by se říci, do jisté míry lež. Nebo lépe řečeno, je pokroucený a neúplný.
Zážitek toho, “co se mi stalo”, je poznamenán nejen filtrem, skrze který jej sledujeme, ale také se dále pokřivuje při organizování našich vzpomínek. Po dobu několika hodin i dní po události je mozek ve fázi, kdy je vzpomínky ještě možné upravovat. Jak si věci zapamatujeme, je ovlivněno nejen naším posuzováním a reakcemi, ale i výkladem dalších lidí.
A to ještě není všechno. Dříve se věřilo, že jakmile je vzpomínka uložena v dlouhodobé paměti, není dále náchylná k výrazným změnám. Nicméně dnes víme, že mozek prochází nestabilní fází paměti pokaždé, kdy je určitá vzpomínka vyvolána, jinými slovy, když si něco vyvoláme z paměti, znovu probíhá fáze změnitelnosti, a to se děje po čase znovu a znovu.
Vytvoříme-li si vlastní totožnost z určitých vzpomínek, pak to znamená, že je neustále vytahujeme z dlouhodobé paměti a vystavujeme je našim přesvědčením a vzorcům chování, kterými se momentálně řídíme. Náš mentální filtr tak může pozměňovat zrovna ty vzpomínky, které vytvářejí náš obrázek o tom, kým jsme. A protože se naše přesvědčení a emocionální reakce v průběhu let přestavují, je docela klidně možné, že vzpomínky, na kterých zakládáme naši identitu, již mají jen velmi málo společného s tím, co se doopravdy před několika roky stalo.
Co nám tedy nějaká událost vlastně může říci o nás samých, když samotná naše paměť se mění a naše chování je značně řízeno chybujícím egem?
Chápu to správně, že příběh mého života není důležitý?
“Můj příběh”, který si všichni vyprávíme, není nezbytný a ve skutečnosti brzdí naše uvědomění spousty nádherných vlastností podstaty našeho bytí, jako lásky, radosti, krásy, úžasu, tvořivosti, klidu a míru. Povrchové a proměňující se detaily života, tedy “kdo”, “co”, “kde” atd., jsou mnohem méně důležité než tyto věčné vlastnosti, protože kvůli těm stojí život za to žít.
Posun od přemýšlení k vědomí svítí jako maják uprostřed událostí našich životů a ukazuje, že všechny naše pokusy o “utváření vzpomínek”, abychom měli dojem smysluplného života, jsou ve skutečnosti pouhou náhražkou toho, co hledáme doopravdy, tedy podstaty našeho hlubšího bytí.
Jednoho dne se dostaví okamžik, kdy zažijeme posun od našeho původního chápání sebe. Hovoří se o něm často jako o “duchovním probuzení” nebo o “osvícení”. Nejde o náboženský zážitek. Když se toto posunutí na vyšší úroveň vědomí upevní, začneme stále více chápat naši mysl a tělo jako pouhé projevy naší hlubší bytosti. Následkem toho se již neztotožňujeme s myšlenkami a proměnlivými emocemi, nýbrž s hlubšími stavy, charakteristickými pro naše bytí: láskou, radostí a pokojem.
Současně poznáváme, že přítomný okamžik je vším, co jest. Minulost i budoucnost jsou pouhé abstrakce mysli. Jsme plně přítomni v daném momentu a zakoušíme pokoj, naplnění, jasnost, jemnou radost a velikou úlevu, že s sebou to břemeno osobní minulosti už nemusíme vláčet. Jak už jsem řekl, i v těch nejtěžších dnech jsme ubezpečováni přítomností hlubokého pokoje v pozadí.
Umíte si představit, jaký rozdíl v životě může takovýto posun vědomí znamenat u člověka, který se velice trápil nějakou minulou událostí?
Příkladem může být tragická podoba zneužívání, které se pravidelně objevuje v titulcích novin a zmiňuje osoby obou pohlaví, jež se staly oběťmi sexuálních predátorů. Zneužíval je kněz, rodič nebo jiný člověk chybně obdařený autoritou. Jde o hrůznou zradu důvěry. Zneužívání zanechává hluboké stopy, ještě strašnější však je fakt, že nás naše kultura učí utvořit si z něj naši identitu. Fakt, že byl někdo zneužíván, ať už na okamžik, nebo pravidelně po dobu několika let, je v dnešní době brán jako hlavní charakteristika takové osoby, která jako by měla navěky zničit kvalitu jejího života.
Jakmile zneužívaný člověk pozná, že věci, které se mu děly, a vzpomínky, jež ho trápily, nemají nic do činění s podstatou jeho bytosti, jeho úleva je nezměrná. Má příležitost uvědomit si, že ten, kým skutečně je, nikdy zneužíván nebyl, a toto zjištění jej může přivést k vědomí míru, jejž jej nikdy neopustil, míru, do něhož bylo možné vstoupit dokonce už ve chvíli, kdy se ono zneužívání odehrávalo. Být přítomen tímto způsobem, s vědomím, že se to neděje mému opravdovému já, je něco zcela odlišného od takzvané disociace při úrazu či traumatu, o níž hovoří psychologie.
Od této chvíle pak člověk o sobě již nepřemýšlí jako o oběti a již se dále nedefinuje prostřednictvím toho, co se mu kdysi, možná i velmi dávno, stalo.
Takže emocionální bolest, kterou cítím celá ta léta, není nutná?
Pokud velké trápení zahrnuje násilí nebo zneužívání fyzického těla, jde o jednu z nejtěžších věcí, jakým může lidská bytost čelit. Nikdo nechce umenšovat, čím jste si prošli. Jednoznačně to bylo hrozné, snad nesnesitelné. A přece je rovněž pravdou, že nemusíme trpět celý život, pokud se nám něco takového přihodilo.
Avšak právě v tuto chvíli, kdy říkám, že všechno to trápení není nezbytné, cítím, že cosi ve vás nerado slyší, že bolest, kterou jste prošli, nemusí být nutně celoživotním břemenem. Možná že se určitá vaše část ztotožňuje s představou oběti. Není to nic neobvyklého. V tom případě potřebujete porozumět, v čem váš odpor k prožívání míru a radosti, jenž je vaším pravým “já”, spočívá.
Děkuji knize Eckharta Tolleho Moc přítomného okamžiku, která se stala katalyzátorem mého probuzení a uvědomění mnoha věcí, včetně složky osobnosti, již Eckhart nazývá pain-body, emoční tělo.
Emoční tělo je důvodem, proč jsou mnozí z nás v různé míře přitahováni myšlenkou, že jsme “zranění”, “zneužití”, “uražení” nebo “oběť”, a proč tuto identitu vystavujeme našemu okolí jako nějaké vyznamenání. Tato část naší osobnosti je tvořená neuvolněnou bolestí z minulosti a obsahuje také vzorce chování, jichž si často vůbec nejsme vědomi, které nás ale vtahují do situací vytvářejících další a další bolest.
Pokud emocionální bolest nespatříme, zcela nepřijmeme a neuvolníme, neodejde pryč, naopak. Hromadí se a nakonec se stane horou bolesti. Podobně jako naše nezpozorované myšlenky i nezpozorované emoce se pak stávají součástí naší identity. Silné negativní emoce žijí dále v energetickém poli těla jako částečně nezávislá entita, “emoční tělo”. Dalo by se o ní hovořit také jako o “alter-egu”.
Slyšíme-li o někom říkat, že “byl bez sebe zlostí”, je řeč právě o této částečně nezávislé entitě, alter-egu. Jedinec je natolik přemožen hněvem, že se zdá, jako by se namísto něj ukázala zcela jiná osobnost, jako by to “ani nebyl on”.
Totéž máme na mysli, řekneme-li, že “ona dnes není ve své kůži”. Člověk je tak zavalen smutkem, úzkostí nebo jinou zneklidňující emocí, že se chová jako někdo úplně jiný. Jinými slovy, moc emočního těla se zakládá na tom, že nepozorovaně přebírá řízení. Nejsme si toho vědomi. Potom jsme náhle sami v šoku, co jsme to řekli, udělali nebo jak jsme “ztratili nervy”. Pak cítíme potřebu se omlouvat, nebo dokonce nahrazovat způsobenou škodu.
Když někdy cítíme, že se přes nás převaluje temná nálada nebo že na nás sestupuje tíže, také tohle je emoční tělo. Může se schovávat rovněž v každodenní negativitě v podobě netrpělivosti, zášti, viny nebo smutku. Negativní pocity bývají doprovázeny myšlenkami na to, “co by se mělo dělat”, nebo myšlenkami ve smyslu “tohle se nikdy nemělo stát” či “takhle to nemá být”. V podstatě říkáme realitě “Ne”. Samozřejmě že odporování tomu, co je, pouze zvyšuje naše muka.
Podobně jako “myslitel” v nás požaduje více přemýšlení, jen aby přežil, emoční tělo požaduje pro své přežití další bolest. Potřebuje se cítit zraněné a obyčejně se čas od času vynoří, aby se nakrmilo negativitou, zejména nějakým dramatem. V takové chvíli se náhle detaily určité situace začnou zdát nesmírně důležité, probouzejí hádky a narušují vztahy. Nicméně pocit, že “musíme mít pravdu”, který se v těchto situacích dostavuje, je jednoduše emoční tělo, prolínající se do našich myšlenek, aby způsobovalo více bolesti, na níž by se přiživilo a mohlo pokračovat dále. Všimněte si, jak podrobnosti “co kdo dělal” ztratí na důležitosti, když emoční tělo ustoupí. Samotná situace se přitom třeba vůbec nijak nezměnila, avšak chuť emočního těla na negativní energii byla dočasně uspokojena.
Kdykoli nás emoční tělo zavalí, v jistém smyslu prožíváme naši poraněnou minulost. Výhled máme zakrytý hustým filtrem a nejsme schopni vnímat sebe i druhé jasně. V tomto hluboce pozměněném stavu začneme negativitu vyžadovat a z utrpení pociťujeme jisté potěšení. Jakmile je zásobník emočního těla zase naplněn, odejde zpět do podpalubí, čekajíc na další příležitost, kdy se bude moci opět cítit uražené nebo zraněné, a bude se moci tudíž znovu napást a udržovat svou existenci.
Jakmile stav hlubokého neuvědomění způsobený emočním tělem pomine, zpravidla se vracíme ke svému normálnímu fungování, ačkoli u některých jedinců jsou utrpení a porucha funkce natolik chronické, že emoční tělo zůstává aktivní po většinu času. Lze to vidět u osob, které jsou víceméně neustále smutné, pořád úzkostné nebo navyklé na vztek.
Můžeme se bolesti z minulosti nějak zbavit?
Emoční tělo lze rozpustit stejně jako kterýkoli aspekt naší falešné osobnosti.
Ať vyvstanou jakékoli myšlenky nebo emoce, cesta vpřed vede přes dovolení jim, aby jednoduše byly. Začneme být bdělí, věnujeme jim plnou pozornost, ale nijak nereagujeme na to, co se děje, ani si to nijak nepokoušíme vysvětlovat. Klíčem je přenést pozornost k pocitům tlaku, naléhavosti nebo pocitům, “že máme pravdu”, které cítíme, avšak nedopřávat sluchu egu, které tyto pocity doprovází historkami o tom, že jsme se stali obětí. Pozornost věnovaná tělesným pocitům utišuje mysl a zklidňuje emoce, čímž nás vrací do přítomného okamžiku.
Je tu i další důvod, proč se negativita zdánlivě zčistajasna vynořuje a uvrhuje na nás nepříjemnou náladu. Jelikož jsme na nejhlubší rovině všichni vzájemně propojeni, plyne z toho, že existuje také kolektivní emoční tělo.
Máme skupinové, společné emoční tělo v rámci druhu, národa, pohlaví, rasy nebo rodiny. Krutost, zneužívání a zvěrstva, se kterými se skupina setkala, zůstávají vepsány v energetickém poli každého člena jako bolest. Pokud si jeden po druhém tuto kolektivní bolest začneme uvědomovat, mír, jenž je součástí naší pravé přirozenosti, postupně nahradí vrstvu bolesti různých podskupin lidstva, k nimž patříme.
Emoční tělo ve světle našeho uvědomění nepřežije. Kdykoli si je tedy trochu uvědomíme, rozpouštíme další kousek naší bolestivé minulosti, až nakonec odejde i poslední zbytek.
Po tom, co jsme si řekli, vás může těšit skutečnost, že i když zmizí egoistické “já” a jeho odvrácená strana, emoční tělo, mnoho vašich osobnostních rysů a schopností přesto zůstane, neboť byly odrazem vašeho pravého bytí a nepocházely z ega, které tyto vlastnosti jen falešně prohlašovalo za svůj výtvor a chlubilo se jimi jako cizím peřím.
Až vás příště někdo požádá: “Pověz mi něco o sobě”, budete-li mu doopravdy chtít něco o sobě říci, pokuste se ztotožnit s věčným, neměnným bytím a vědomím, které leží pod stále se měnícím příběhem, jejž “já” pouze nazýváme, námi ale není. Kdo jste ve skutečnosti, je právě toto živé vědomí. Z něj když budete vycházet, zjistíte, že již nepřebýváte ve velkolepých představách o sobě a ani ve ztrátách a bolestech, které jste protrpěli.
