Tělo, přestože je inteligentní, neví, že to, co se děje v mysli, kolem nás ve skutečnosti vůbec neprobíhá...
...Náš osobní životní příběh je příliš souvislý a bez přestání běží. Jedna myšlenka následuje druhou a nepřestávající myšlení produkuje neustálé emocionální reakce, čehož si povětšinou ani nevšimneme. Máme to za normální a předpokládáme, že všechny ty myšlenky a jimi způsobované emoce "jsme my". Říkáme jim "já".
(zpět: III. Existence hlubší reality)
IV. CO EMOCE SKUTEČNĚ ZNAMENAJÍ
Náš přirozený stav je stavem “bez myšlenek”, kdy inteligentní vědomí řídí život bez námahy a přemýšlení používá pouze v určitých chvilkách, po nichž se zase vrací k čistému vědomí přítomného okamžiku. Tento stav již existuje a pouze čeká, kdy si jej díky svému duchovnímu vývoji uvědomíme.
Emoce představují do značné míry především reakci na myšlení. I v případě, že je emoce vyvolána bez myšlení přímo, ještě před příchodem myšlenky, nestává se problémem, dokud si o ní a o vzniklé situaci nezačneme vymýšlet příběh. Problém přichází, pouze když se egoistická mysl pustí do vysvětlování, nebo spíše výmyslů, o tom, co se děje.
Emoce mnohdy spustí i fyzickou reakci, neboť tělo, přestože je inteligentní, neví, že to, co se děje v mysli, kolem nás ve skutečnosti vůbec neprobíhá. Z tohoto důvodu můžeme například pomyslet na nebezpečnou situaci a zrychlí se nám tep a zpotíme se stejně, jako by na nás někdo namířil pistoli. Když ale tělo vytváří fyzickou reakci na virtuální událost v hlavě, není sladěno s realitou.
Je-li myšlenka návyková nebo nutkavá, potom to, co začalo jako neškodná emoční reakce na myšlenku, může přerůst do chronického stavu úzkosti. Neustálé přemýšlení nás vyhání z našeho přirozeně klidného stavu, čehož si tělo všímá jako tlaku a nepohody. Egoistická mysl se sice pokouší této nepohody zbavit, výsledků ale dosahuje pouze chabých, protože právě svým snažením zakrývá vědomí, jež je naším skutečným bytím.
Dokud stále nevíme, čím v jádru jsme, zůstáváme nesladěni sami se sebou. Z tohoto důvodu si sami nikdy pořádně nepomůžeme. I když si vizualizujeme pozitivní obrazy a praktikujeme afirmace a pozitivní myšlení, úleva je pouze dočasná, neboť skutečné jádro problému zůstalo nedotčeno. Opakováním afirmací se problém může nakonec ještě zhoršit, protože se tím prohlubuje ztotožňování se s myšlenkami, čímž se zvyšuje naše odcizení od nás samých. Čím více se pokoušíme myslet pozitivně, tím jsme frustrovanější, když nám úleva, kterou hledáme, stále uniká.
Jak je to tedy s “pozitivním myšlením”?
Jestliže se pěstování uvědomění přítomného okamžiku teprve učíme, můžeme pozitivní myšlení nakrátko použít, ale vězte, že jeho přínosy jsou omezené a stále klesají.
Neustálé přemýšlení vede k tvorbě mnoha emocí. Dokonce, i když jsou myšlenky pozitivní, stejně produkují emoce, jež mnohdy nejsou v souladu s tím, co se skutečně děje. Pokud pokračuje mnoho myšlenek a emocí z nich plynoucích nekontrolovaně dál, může to, co původně začalo jako mírná nepříjemnost, nakonec přerůst do trápení duševního i fyzického.
Mysl pak ve snaze nalézt úlevu začne hledat řešení na jediném místě, které zná, totiž v okolním světě. I to je ale marné, jelikož vše kolem nás jsou pouze formy. Hledáme třeba nějakou osobu v naději, že nám přinese štěstí. Nebo se obrátíme k alkoholu, tabáku, zklidňujícím prostředkům, nějaké nutkavé činnosti nebo jiné formě odreagování. Nic z toho nefunguje nadlouho, protože pouze když se dostaneme do souladu s bezforemným vědomím, jež je naším pravým bytím, může se k nám vrátit náš hluboký klid a mír.
Lépe to pochopíme, když začneme pozorovat, jak se naše emoce rozplývají už pouhým všímáním si jich, to jest prociťováním jejich fyzických projevů. K situaci, která nás dle našeho přesvědčení zneklidnila, nic neříkáme ani ohledně ní nic nepodnikáme, pouze vstoupíme do přítomného okamžiku, v němž se nám s jasností a klidem odhalí, že naše emocionální poranění si způsobujeme sami. Nepohoda, kterou cítíme, má vždy hodně málo do činění s děním okolo nás, a mnohem více souvisí s faktem, že naše myšlenky tomu, co se děje, vzdorují.
Z našeho egoistického pohledu se zdá, že odpor a vzdorování bolest a utrpení odvrátí. Neuvědomujeme si totiž, že odpor vůči něčemu znamená, že jsme k tomu připoutáni. Jakékoli naše odmítání, včetně těla, nás zatahuje hlouběji do abstraktních oblastí a je zárukou pokračujícího trápení.
Emoce nemůže dále pokračovat, pokud je uzavřena, seškrcena a nesledována. Když se na ni zaměříme přímo a dovolíme jí být, jakou je, může se nám to zdát těžké díky všem těm příběhům, se kterými je spojena, příběhům, kterých si mnohdy ani nejsme vědomi. Pokud však věnujeme pozornost pocitům, které daná emoce způsobuje v těle, nemusíme sledovat příběhy s ní spojené a vytváříme prostor, v němž se emoce může začít rozpouštět.
Kdykoli získáte pocit, že jste zavalováni emocemi, přesuňte pozornost na vnějšek svého těla, jako například do chodidel, podkolenní jamky, do loktů. Prociťujte tuto oblast, co nejhlouběji dokážete. Všimněte si, že mimo hranice emoce vlastně tolik utrpení neexistuje, nicméně i mimo hranice můžete cítit jistou živost. Z toho plyne, že vy touto emocí nejste. Nejste touto “energií pod tlakem”, jež je omezena pouze na určitou část hlavy či těla.
Vy jste naopak prostorem plným míru, v němž se emoce, vjemy a myšlenky dějí. Posunujte svou pozornost sem a tam z centra emoce do okrajových částí těla, dokud se emoce nerozplyne a vy se nezačnete cítit spokojeně a bezpečně natolik, že budete moci nechat svou pozornost spočívat kdekoli v těle.
Proč mne vždy čas od času bez příčiny zaplaví vlna negativity?
Sice se zdá, že přichází bez příčiny, ve skutečnosti ale příčinu vždy má, pouze my nejsme schopni její zdroj vidět, neboť náš osobní životní příběh je příliš souvislý a bez přestání běží. Jedna myšlenka následuje druhou a nepřestávající myšlení produkuje neustálé emocionální reakce, čehož si povětšinou ani nevšimneme. Máme to za normální a předpokládáme, že všechny ty myšlenky a jimi způsobované emoce jsme my. Říkáme jim “já”.
“Myslitel” v nás chce pokračovat ve své existenci a zrovna tak by rád nikdy neskončil ani náš “reagovatel” na emoce, naše emocionální “já”, protože oba dva dohromady znamenají ego a jeho odvrácenou stranu, již zmiňované emoční tělo bolesti. Na chvíli se vraťme k tématu zneužívání. Nedávno byl za ně odsouzen známý umělec a mnoho lidí, kteří byli jeho oběťmi, prohlásilo, že jejich život byl nenapravitelně poškozen. Jedna osoba svědčila o tom, že i pouhé nevhodné dotýkání “ji okradlo o pocit, že by někdy v životě ještě mohla být normální”. Něco, co trvalo pár okamžiků, se tímto způsobem stane lidskou identitou.
Emocionální “já” je povětšinou poskládáno z negativity, kterou nelze překonat ani příjemnými zážitky plnými uspokojení. Na chvíli se dá přelakovat, ale celkový pocit negativity a tíže pod povrchem nikdy nezmizí.
Říkáte, že svou pravou podstatu poznáme, protože ji pocítíme. Máte na mysli emoce nebo fyzické vjemy?
Slovo “pocit” se sice může vztahovat k obojímu, já ale zdůrazňuji fyzické vjemy a hlubokou pohodu, která emoce přesahuje. Například přítomnost pokoje můžete pociťovat v těle jako příjemný fyzický pocit. Tento vjem vede ke snížení nervozity, která se v těle nahromadila z odporování tomu, co je.
Avšak přímé prožívání vašeho vědomého já zahrnuje více než pouhý fyzický pocit. Naše vědomí se pohybuje skrze formy do oblasti bez forem a tělesné pocity na povrchu reality se stávají řidšími a je z nich spíše cosi jako energetické pole. Proto jsou fyzické pocity doprovázeny hlubokým “věděním”, že jsme více než tato omezená tělesná forma. Čím více poznáváme své neomezené bytí, tím snáze přistupujeme k pocitům pokoje, naplnění a radosti.
Hodně lidí bere radost jako emoci. Společně s mírem patří radost k podstatě toho, čím jsme. Je vlastností našeho bytí, stejně jako láska, moudrost a tvořivost. Nezakládá se na věcech, jež se dějí, nýbrž existuje bez příčiny. Nicméně protože skrze nás protéká podobně jako emoce, máme sklon si ji s emocemi plést. Vlastně míváme dojem, že radost je pouze silnější forma dočasné emoce, které říkáme veselost.
Mír sice vzbuzuje emocionální reakce, jako třeba veselí, nadšení nebo úlevu, přesto ale podobně jako radost sám o sobě emocí není. Je vlastností našeho bytí. Když to dovolíme, pokoj, který je všude, se projeví. Proniká touto dimenzí, ale zůstává jí neovlivněn, protože je sám zdrojem této dimenze.
Připomíná to rybu, která neví, že se nachází ve vodě, neboť voda je veškerým jejím prostředím. Pochopila by to, jen kdyby se na okamžik z vody dostala ven!
Možná cítíte pokoj ve svém těle pouze jako emoci, jenomže pokoj je vaší trvalou podstatou, zatímco emoce je dočasnou vlnou energie, procházející vaším tělem.
Naše základní stavy si můžeme představit jako mnoho tváří božství. Nebo si je představte jako množství plošek diamantu. Diamant vypadá z každého úhlu jinak, protože světlo se odráží a láme na mnoha jeho ploškách. Stejně tak slova jako radost, láska, pokoj, moudrost a kreativita popisují jediný zdroj všeho, jen z různých úhlů pohledu. Jde o to, že tyto stavy jsou vždy přítomné, a proto se na ně můžeme naladit vždy, když přestaneme s přemýšlením.
Přítomnost kteréhokoli z těchto stavů znamená, že ego bylo na chvíli deaktivováno. Jakmile se zase objeví, ihned se pokusí nějak náš prožitek vysvětlit. Třeba jej zařadí do oblasti “transcendentních” prožitků a vůbec si neuvědomí, že to, co “chutnalo” transcendentně, je ve skutečnosti naším normálním stavem.
Mír je tedy stav našeho bytí. Je však tak obtížné jej opět vnímat, cítit...
Vycházíme-li z ega namísto z našeho pravého bytí, jsme plně ponořeni do pohybů mysli, tedy do myšlenek a emocionálních reakcí na ně, a to do té míry, že se začneme domnívat, že obsah naší mysli jsme my.
Nám jde ale o to, odejít od přemýšlení a emocionálních reakcí na myšlenky. Nechceme toho dosáhnout nepřátelskou cestou, “bojem”. Naopak, je důležité nezapomínat, že tato neutuchající mentální aktivita je pro nás výchozím bodem cesty.
Čím více vstupujeme do prožívání míru, tím snazší je pro nás spočívat v daném okamžiku. Vstup do tichého míru nám velmi napomáhá uklidnit mysl, tedy naše myšlenky a emocionální reakce na ně. Kdykoli do tohoto ticha vstoupíme, uvědomujeme si naši pravou podstatu bytí.
Lásku a radost, které jsou spolu s mírem vlastnostmi našeho bytí, obvykle prožíváme jako plynoucí prožitky. Na povrchu se láska i radost podobají emocím. Z tohoto důvodu je snadné si je splést i s pohybem mysli.
Abychom se ujistili, že nás mysl svými pohyby nezmate, že se naše myšlenky nepřestrojí za vědomí nebo že se naše emoce nenalíčí jako hlubší stavy lásky, radosti a pokoje, můžeme se soustředit na tichost míru přímo. Pro některé z nás to ale zpočátku může být poněkud nepříjemné.
Existuje však ještě jiný přístup, snáze proveditelný a použitelný pro všechny. Jedním ze základních aspektů míru je jemnost. Dalo by se říci, že mír je nejjemnější ze všech věcí. Z toho důvodu, když se soustřeďujeme na to nejjemnější ve všech formách, snáze si uvědomujeme, že co se týče našich myšlenek a emocionálních reakcí, jsme pouze svědky těchto pohybů, a nikoli jimi samotnými.
Co to znamená, soustředit se na to nejjemnější ve všech formách? Hovoříme zde například o naslouchání vlastnímu dechu, vyhledávání nejtiššího zvuku v okolí, změkčení pohledu za účelem, abychom si všimli prázdného prostoru kolem sebe a možná i smítka prachu letícího vzduchem. Nebo si všímáme prázdného prostoru kolem stránek této knížky či nasloucháme šveholení ptactva ve větru.
Jinými slovy, kdykoli se ponoříme hlouběji do jakéhokoli prožitku včetně těch silných, nutně uvnitř nich nalezneme poklidné ticho. Objevujeme trvalé a “nehybné bytí”, kterým jsme.
Když se stane něco skutečně ohromujícího nebo šokujícího, má emocionální odpověď je výsledkem té události, a nikoli myšlenky...
Prvotní nadšení nebo šok nejsou problémem. Jde o to, co s nimi uděláme v následujících chvílích, když o nich začínáme přemýšlet. Dokud se s našimi myšlenkami a emocemi ztotožňujeme, máme tendenci reagovat na ně tak, že si je vysvětlujeme pomocí přemýšlení, schvalujeme je, nebo odsuzujeme, přijímáme je, nebo odmítáme.
Egoistická mysl nedokáže příliš rozlišit rozdíl mezi abstraktní myšlenkou a pravou realitou. Nicméně pravá realita znamená realitu nijak nevysvětlovanou. V tomto stavu prožíváme, co je, a přitom jsme v naší přirozenosti bez myšlenek. Vnímáme věci, jak jsou, bez filtru reagování, vysvětlování či falešného pocitu “já”. Vše, co utváří náš život, včetně těla, je pak pouze povrchovým projevem mnohem hlubšího tajemství.
Pocity, které zakoušíme, ukazují na ještě hlubší realitu, nezachytitelnou pomocí smyslů. Jinými slovy, pokoj a radost, které prožíváme, jsou pouze vrcholkem ledovce, jelikož lidské tělo omezuje míru, do jaké jsme schopni vnímat tuto hlubší realitu, jíž jsme projevem.
Květina vydává vůni, jež se skládá ze stejných molekul jako ona sama. Vůně je v podstatě fyzickým pokračováním květiny dál do prostoru, za její okvětní lístky. Dokonce i v naprosto temné místnosti, kde nic nevidíme, poznáme, že je v ní s námi květina. Jde ovšem o to, že květina je mnohem více než jen vůně. Ta je pouze jedním z aspektů, jedním rozměrem existence květu. Stejně tak i zakoušení míru je jen malou ochutnávkou tajuplného vědomí, ze kterého vše povstalo. Tělo nám umožňuje prožívat naši podstatu, která je bez formy, ovšem toto prožívání v těle má jisté hranice.
Naše představy o míru jen velice málo odpovídají jeho plné skutečnosti. Dokonce, i když se mu přiblížíme přímým prožitkem, začne nám být jasné, před jak velikým mysteriem stojíme.
Jen pomyslete na tu nekonečnou inteligenci, která je nejvyšší skutečností. Není možné vystoupit mimo ni, abychom ji mohli vnímat, protože ona zahrnuje všechno v sobě. Nemá žádné “venku”. Dokud jsme koneční, i naše prožívání jednoty bytí pro nás zůstane limitované.
I když se přestaneme identifikovat s vlastním tělem a přestaneme si myslet, že tělo je vším, čím jsme, stejně i nadále cítíme a vnímáme jeho prostřednictvím. Čím více se noříme do zakoušení čistého vědomí, tím méně o sobě přemýšlíme jako o těle a tím více víme a chápeme svou pravou podstatu. A přeci, stejně jako se květina žádným způsobem neoddělí od své vůně, ani člověk, který je v kontaktu se svým hlubším já, nepřestane vlastnit své tělo. Pouze si uvědomí, že je jen dočasným projevem toho, kým je ve skutečnosti.
Dokud se ztotožňuji s myslitelem ve své hlavě, cítím, že potřebuji různé koncepty a všelijaká přirovnání, která mi ukazují správný směr...
Pak vám tedy k nim přidám další. Sledujte tento rozhovor:
“Už ses dnes podíval z okna?” zeptá se jeden.
“Ano, je tam zataženo,” odpoví druhý.
“Vždyť jsi ale říkal, že je tam dost světla!”
“To ano, je chvíli po poledni.”
“Takže se shodneme, že světla je dost. Můžeš mi nějaké to světlo ukázat?”
Druhý ukáže na oblohu a povídá: “Denní světlo je všude kolem nás.”
“Ukazoval jsi tak nějak na oblohu. Nemůžeš mi to světlo ukázat přímo? Nebo alespoň nějaký jeho kousek?”
“Hmm. Asi ne. Nejde rozdělit na kousky, které by sis pak podržel před očima.”
Podobně jako denní světlo je i klid či mír nedělitelným, jediným fenoménem, jenž se nachází všude najednou. Neexistuje mé denní světlo a vaše denní světlo, denní světlo na Manhattanu nebo na Miami Beach, a zrovna tak neexistuje můj mír a váš mír. Mír na Times Square je tentýž jako na Náměstí Nebeského klidu v Číně, i když se neprojevuje, dokud jej někdo neprožije.
Stejně jako máme schopnost vyjít z temné místnosti a dívat se na denní světlo, můžeme také vystoupit z temnoty našeho nevědomí, našeho nedostatku vědomí, a zakusit naši pravou podstatu, kterou je mír.
Když se na chvíli zastavíte a zamyslíte, dojde vám, že denní světlo ve skutečnosti vlastně nemůžeme vidět. Vidíme pouze to, s čím světlo přijde do kontaktu. Můžeme se rozhlížet a vidět předměty, lidi a místa, která světlo odrážejí, a tím nám dosvědčují jeho přítomnost, ačkoli světlo samo zůstává neviditelné. Mír se dennímu světlu v určitém smyslu velice podobá, poněvadž i on je vnímán pouze tím, čeho se dotýká.
Člověk dotčený mírem si uvědomuje, že není pouze myslí a tělem. Vidí nyní jasně, že je vlastně s tímto mírem jedno. Z toho důvodu, když se zahledíte na osvícenou osobu, zdá se vám, že z ní vyzařuje hluboký pokoj. Kromě toho je na ní vidět láskyplné přijetí lidí a všech situací, ve kterých se nalézají. Není přítomen žádný odpor.
Denní světlo je při zatažené obloze důkazem, že je zde s námi ještě něco většího, a tím je samozřejmě Slunce. Denní světlo skládající se ze slunečních paprsků je fyzickým pokračováním Slunce samotného. Stejně jako je nevyrábí nikdo zde na planetě, i hluboký klid, který cítíme uvnitř sebe, není ničím, co bychom si sami přivodili. Je naopak dokladem přítomnosti nejvyšší reality, která je klidným vědomím. A stejně jako Slunce a jeho paprsky od sebe nelze jednoznačně oddělit, nelze od sebe rozlišit mír, který zakoušíme, a jeho zdroj.
Tyto příklady nás mají odvést za mysl, která si myslí, že pochopí všechno. Dávejte si pozor na sklon mysli přehodnocovat a lpět na slovech, která ukazují na naši pravou přirozenost, aniž byste se přitom snažili je aplikovat a naplnit životem. Mysl si o sobě myslí hodně. Když se někdo zblázní, říkáme, že ztratil rozum. Ve skutečnosti je zbláznění naopak totální pohlcení rozumem, kdy se člověk se svými myšlenkami zcela ztotožní.
Věříme-li, že “hlas v naší hlavě” jsme my, vede to k velkému osobnímu utrpení, a to nemluvím o krutostech a iracionálním jednání, jež vytváří celosvětové trápení. Teprve když vystoupíme z vlastní mysli a uvědomíme si skutečnost, můžeme konečně vidět bláznivost našeho počínání a prožijeme mír.
Vlastně bychom nakonec mohli říci, že pokoj mysli, který hledáme, je ve skutečnosti pokojem ne-mysli.
