Lidé mají sklon předpokládat, že k pozornosti a praktickému životu je zapotřebí neustálého přemýšlení, a přitom neustávající myšlení naopak naši pozornost unavuje a my se stáváme méně efektivními.
.....
Jednou z překážek vědomějšího života je nedostatek důvěry ega ve vyšší inteligenci. Nevěří, že by vyšší inteligence mohla zvládat praktické, každodenní záležitosti.
zpět: 7. Mír je vaší zodpovědností
8. CO DĚLAT, KDYŽ UŽ MÁTE UTRPENÍ DOST
Už jste z toho všeho povídání o míru unaveni? Nechtěli byste už jednoduše klid a mír prožívat?
Ano, mám už toho utrpení dost, chtěl bych, aby skončilo.
Předně si povšimněte, že ono “já”, které má utrpení po krk, je zároveň tím, kdo je vytváří. Proto je také toto “já”, o němž si myslíte, že jste to vy, nedokáže zastavit. Ještě nemáte po krk své identity, jste stále uchváceni svým osobním příběhem a rádi byste, aby jím byli fascinováni i druzí.
Přejete-li si něco dělat, existují aktivity, jež vám pomohou odstranit abstraktní oblast myšlenek, do níž jste se zapletli. Nejde o novou filozofii, kterou byste se museli učit a nahradit jí svůj dosavadní balíček názorů. Spíše mohou posloužit jako jakási mapa, která vám umožní zastavit analyzování v hlavě a obrátit pozornost k přítomnosti. Jediným trvalým řešením je odvrátit se od hypnotizujících osobních příběhů a najít mír v přítomném momentu.
Když totiž svou pozornost nasměrujeme na přítomný okamžik, který nijak nerozebíráme a nehodnotíme, nalezneme zcela nové pochopení slov “odpočívat v pokoji”. Uvědomíme si, že můžeme klidně velice intenzivně pracovat a přitom zůstat uvnitř klidní, protože nijak neodporujeme proudění života. Právě náš odpor nás tolik vyčerpává. Jestliže čekáme, že si odpočineme až na konci života, pak to znamená, že jsme se minuli s prožíváním primárního smyslu naší existence. Vždyť jsme se narodili, abychom žili právě ve stavu naprostého klidu a lehkosti, a život žijeme naplno tehdy, zakoušíme-li, jak z našeho nitra vychází mír.
Nejsme-li v klidu, dal by se náš život přirovnat k zaťaté pěsti. Pokud ji uvolníme, ego si to může vysvětlit tak, že jsme vyvinuli úsilí, abychom pěst rozevřeli, tedy abychom “získali” klid. Vypadá to z jeho strany jako vcelku působivá zásluha, jenže my víme, že jsme pouze navrátili dlaň do jejího přirozeného stavu. Zatínáme-li pěst, odporujeme tomu, co je. Přístup k míru znamená přestat odporovat a to se dá provést stejně snadno jako uvolnění dlaně. Pomine sevření a ruka se spontánně dostane do svého přirozeně klidného stavu.
Ego zůstává u kormidla, protože po většinu dne pracuje nepozorovaně. Součástí našeho rozvoje je tudíž stát se přítomným a pozorným natolik, že si všimneme, kdy přemýšlíme. Všimneme si onoho hlasu v hlavě, který se tváří, že je námi, a téměř nikdy neumlká. Čím častěji pomocí přítomného okamžiku přerušíme snění o “sobě”, tím děravější bude naše falešná představa o tom, čím jsme.
Jak se “příběh o nás” rozpouští, vynoří se uvědomění mírem naplněné inteligence a jasnosti. Napřed do toho zklidňujícího ticha provázejícího přítomný okamžik jednoduše prcháme odpočinout si jako do útočiště. Později poznáváme, že tento mír je naším domovem, naší pravou podstatou.
Čeho se musím vzdát, abych mohl žít v míru?
Ničeho. Ve vašem životě není nic, čeho byste se museli vzdávat, abyste tím ukončili utrpení. Žijte, hrajte si, pracujte v domě, městě nebo zemi, kterou si vyberete. Jezděte autobusem, na kole, nebo mercedesem, je to všechno jedno. Oblékejte si doma pletený svetr nebo nejmódnější luxusní pulovr, není v tom rozdíl. Pracujte jako vědec či zahradník, cokoli si zvolíte.
Konec našeho ega neznamená konec rysů osobnosti. Pouze k nim přestaneme být připoutáni, neboť nejsou námi. Negativní rysy a dysfunkční chování se postupně vytratí, protože jsou odrazem odporu, který polevuje a končí. Nejopravdovější a pozitivní stránky naší osobnosti zůstanou. Může mezi nimi být smysl pro humor, krásu a jedinečný způsob, jakým sami sebe projevujeme a jakým vidíme svět. Kromě toho poté, co nutkavé myšlenky a emocionální reakce odejdou, nejspíše objevíme nějaké zvláštní talenty nebo schopnosti, o kterých jsme doposud ani nevěděli.
Mysli se zdá, že život v míru je životem nezúčastněnosti a lhostejnosti, životem bez šťávy. Právě naopak, vědomé žití je žitím naplno. Mnoho lidí na naší planetě se chová jako “živé mrtvoly”, tráví čas bez zápalu. Zůstávají sami, leda - že narazí na někoho, s kým souhlasí, kdo se jim podobá, nebo kdo má něco, co oni chtějí. Celá Země obecně žije bez šťávy, a tak si ji nahrazujeme náruživostí, potřebováním a závislostí, které nemají s pravým zápalem pro život nic společného.
Pohleďme na přírodu a vesmír a jejich oslavu existence. Na sopce není vůbec nic nudného, ani na bouři nebo barevném výbuchu při tvorbách galaxií. Stoupněte si do džungle, kde vám nad hlavou proletí pár papoušků, nebo do pole květin, které před vašima očima rozkvétají, a nemůžete nevidět, že zdroj, ze kterého všechno vychází, ví o radosti ze života úplně všechno. Jakožto vyjádření tohoto zdroje jsme vášní k životu. Naproti tomu ego, které se tváří, že je námi, je samotnou podstatou těžkopádnosti, beznaděje a lhostejnosti.
Když se probudíme k naší pravé přirozenosti, cítíme rovněž radost z bytí. Nuda v přítomnosti radosti nemůže existovat. Nakonec začneme žít s velikou chutí, i když navenek to nemusí být vždy vyjádřeno.
Přirozeně se dostaví tvořivý život a nezáleží na tom, v jakém oboru či v jaké disciplíně jsme činní. Nejde ani tolik o to, co děláme, nýbrž o způsob, jakým to děláme. Ať jste instalatér, zdravotní sestra nebo umělec, rohodující je kvalita vašeho uvědomění. Můžete si ponechat své vztahy, svůj dům, kariéru, oblíbené koníčky a kratochvíle, jsou-li vám stále k užitku a radosti, nebo si můžete najít jiné. Nyní však do všeho vstupujete naplno jako nikdy předtím, bez námahy a stresu.
Pracuji jako jeřábník, manželka se doma stará o tři děti. Musíme být neustále velmi pozorní. Nemůžeme se celý den jen tak vznášet v blaženosti.
Lidé mají sklon předpokládat, že k pozornosti a praktickému životu je zapotřebí neustálého přemýšlení, a přitom neustávající myšlení naopak naši pozornost unavuje a my se stáváme méně efektivními. Pozornost bez uvolnění se podobá reakcím typu “uteč nebo bojuj”, které souvisejí s napětím a strachem. Chronické ponoření do této mentality přežití vede ke stresu, ten snižuje jasné chápání a pozornost. Pravá myšlenková jasnost a pozornost vycházejí ve skutečnosti z hlubokého uvolnění a tiché mysli.
Jednou z překážek vědomějšího života je nedostatek důvěry ega ve vyšší inteligenci. Nevěří, že by vyšší inteligence mohla zvládat praktické, každodenní záležitosti. Vědomé jídlo, vědomý vztah a vědomé konání čehokoli spočívá v důvěře, že se život ujme řízení. Odevzdáme se tomu, co je, a uvědomujeme si, že klidná inteligence, jež stvořila naše tělo, ví, jak nás bez úsilí provést jakýmkoli úkolem, vztahem či zážitkem.
Kdo ví, jaká tajemství nám naše tělo odhalí, když se náš vztah k němu již nebude odehrávat ve smyslu ega jako vztah pána a sluhy, vlastně na základě šikany? I mysl začne pracovat efektivněji, je-li používána záměrně a méně často. Prapůvodní inteligence může pak vplouvat do našich myšlenek a poskytovat nám vhledy a moudrost, nezbytné pro nejlepší odpověď na jakoukoli danou situaci.
Takže nemáte na mysli jakýsi stav změněného vědomí?
Hodně lidí si pod životem v míru představuje cosi jako “být mimo” v blaženém opojení. A přitom obrovská většina z nich již “je mimo”, ve stavu vědomí změněném neustálým přemýšlením a reagováním.
Hlas v naší hlavě, který předstírá, že je námi, vytváří pokroucený obraz o realitě, takže u běžného člověka je normální, že přehnaně reaguje na situace nebo si dělá mylné závěry o druhých a jejich způsobu života. Takže vlastně definicí stavu “mimo”, ve změněném vědomí, je právě život skrze filtr falešného “já”. Proto je probuzení ze snu o “nás” a návrat do normálního stavu přítomnosti a míru, který ji doprovází, tou nejpraktičtější věcí, jakou můžeme udělat.
Pro případ, že dumáte, čím budete motivováni k pomoci druhým či různým aktivitám v tomto smyslu, vězte, že náš přirozeně klidný stav je zároveň stavem, v němž jsme spontánně kreativní. Tato kreativita ovšem pochází z velice odlišného zdroje nežli “urputnost” ega, které vychází z pocitu nedostatku.
Jestliže zdroj všeho je naprosto naplněn sám v sobě, jakou může mít motivaci cokoli tvořit? A přece tvoří, tvoří neustále a bez námahy. Netvoří z atmosféry nutnosti, nýbrž v duchu oslavy. Mimořádné množství druhů živočichů a různých dalších “objektů” nebylo stvořeno kvůli tomu, že by každý jednotlivý z nich byl důležitý pro pokračování existence, ale z radosti z tvoření.
Když zakoušíme tvořivost, cítíme vyšší vibrace bytí. Něco v nás doslova rezonuje, když cítíme inspiraci tvořit. Dokonce vzrůstá i frekvence vibrací těla. V takovém okamžiku milosti se hudebník stává hudbou, tanečník tancem a vědec zažívá jednotu se vzorcem nebo rovnicí.
Jestliže se probudíme do pravé přirozenosti, pak nás láska plynoucí z míru motivuje naplňovat potřeby a pomáhat, kdekoli to lze. Radost a krása nás inspirují tvořit, vyjadřovat sebe a inspirovat ostatní.
