Kdykoli po něčem toužíme, zdá se nám předmět naší touhy oddělen od nás, jinými slovy, vnímáme jej jako něco, co nemáme. Představujeme si, jak existuje někde v prázdném prostoru, který se nachází mezi ním a námi, a iluze vzdálenosti způsobí, že začneme cítit touhu.
Toužení, chtění, je opakem radosti. Probouzí se, protože nechápeme, že předmět naší touhy od nás není oddělen, nýbrž je již v tuto chvíli jedno s námi. Zdánlivý prázdný prostor je jednoduše neschopností ega vnímat jednotu. Jakmile si tohle uvědomíme, spatříme v prostoru Dobro a prostor není prázdnotou, nýbrž plností.
----------------------------------
zpět: 8. Co dělat, když už máte utrpení dost
9. PROTIJED NA ZÁVISLOSTI
Ego je v podstatě závislostí na přemýšlení. Přemýšlení je základní závislostí, z níž vznikají všechny ostatní.
Akt zapojení mysli vytváří odpor, který cítíme jako psychologický nebo fyzický tlak. Kvůli němu pak ego vyhledává předměty a zážitky, které by tento tlak uklidnily, a netuší, že příčinou odporu je jeho vlastní existence. Jelikož některé z věcí dočasně dokáží přinést úlevu, ego se k nim vrací znovu a znovu. Nutkavý “myslitel” v naší hlavě nevyhnutelně vytváří nutkavé emocionální a fyzické návyky, jejich schopnost přinést úlevu je ovšem v průběhu času stále menší.
Když nás ego přestane ovládat, protože si uvědomujeme přítomný okamžik a ten nás od ega osvobozuje, veškeré vztahy s jídlem, alkoholem, lidmi, technikou a podobně ztratí svou nutkavou povahu.
Rád sám sobě namlouvám, že mé stravovací návyky jsou vlastně oslavou života. Nicméně cítím v nich jistou naléhavost, snahu cítit se plný...
To není nic neobvyklého. Jídlo je pouze jedním ze způsobů, kterými se ego pokouší zlikvidovat svůj pocit nedostatečnosti. Pokud zůstáváme ztraceni v abstraktní oblasti myšlení, potom ať před námi stojí jídlo, romantický milenec, nebo mobilní telefon, dnes nám přinášejí potěšení a zítra budou mylně považováni za příčinu bolesti a frustrace. Dokud se chováme, jako by formy byly klíčem k plnosti života, nekonečný cyklus zranění, zklamání a zlozvyků pokračuje dál.
Když naopak pozornost upřeme plně na přítomný okamžik, nevyžadujeme pro pocit naplnění ani jídlo, ani osoby, ani žádnou sms zprávu. Naplnění přicházející z prostého bytí postačuje, je jedno, zda s formou nebo bez formy. Jsme pak zosobněním klidu a spokojenosti a můžeme si užívat i jídlo, osoby či technické vynálezy. Také nejspíše zjistíme, že intenzivní pocity “postrádání” nám vlastně stejně nakonec bránily v plném prožívání všeho toho jídla, lidí i aktivit, k nimž jsme byli přitahováni. Připadáme si náhle, jako bychom něco jedli poprvé v životě nebo poprvé v životě něco doopravdy pochopili či s někým poprvé doopravdy navázali vztah.
Pokud provádíme pravidelně během dne uvědomování těla a dechu, psychologické a fyzické nutkání po “dalším a dalším” se nemůže hromadit, protože pozornost věnovaná tělu vytvoří dostatečný prostor pro rozptýlení jakéhokoli tlaku. V tomto stavu lehkosti roste pravděpodobnost, že nepocítíme silnou potřebu nějakého konkrétního prožitku, věci nebo člověka.
Tlak na získávání a konzumování klesá a my si užíváme rostoucí touhu jednoduše zakoušet cokoli, s čím přijdou naše smysly do kontaktu. Kupříkladu jídlo se stane fascinující činností, pokud se do něj již nadále nevrháme bezhlavě nebo s pocitem viny.
Jestliže se jídlo stane spíše cestou nežli cílem, ohnisko naší pozornosti - jídlo, talíř či stůl - vnímáme zjemněným pohledem. Všímáme si, že jakýkoli akt prováděný pomalu, záměrně a s pozorným uvědoměním zabraňuje mysli, aby spustila režim autopilota. Pomalu a zhluboka nadechujeme vůně toho, s čím jsme se rozhodli stát se jedním. Cítíme teplotu a povrch vidličky, jak jemně vkládá sousto do úst. Cítíme hmotnost a povrch jídla a užíváme si celý komplex chutí, když nám pokrm leží na jazyku. Zhluboka se nadechneme a obrátíme pozornost dovnitř, případně zavřeme oči a sledujeme pocity při žvýkání a polykání. Po celou dobu aktivity si všímáme dechu, udržujeme svaly uvolněné a prociťujeme živost svého těla.
Jestliže nějakému prožitku dáváme plnou pozornost, je to něco zcela jiného, než když se zaměřujeme na jeho posuzování a reakce na něj. Důležité je prožitku dovolit, aby se rozvinul na pozadí co možná nejklidnější mysli. Pokud naše pozornost není pohlcena mentálním řetězením mysli, tím neustálým “komentářem v přímém přenosu”, pak spočine v přítomném okamžiku přirozeně.
Cožpak není závislost hlavně biochemickou záležitostí?
Pokud je součástí závislosti biochemická složka, ani ona nepřežije příliš dlouho, když již nadále není přítomen fyzický a psychologický tlak, který je důsledkem odporu proti tomu, co je. Nutkání a nepřirozené bažení nemohou pokračovat bez egoistické mysli, která neustále přemýšlí a neustále chce více.
V případě závislosti na jídle nám pocit hladu oznamuje, kdy je načase tělo vyživit, avšak nutkavý hlas v hlavě tento přirozený signál překroutí a vytvoří palčivou touhu po jídle, mnohem větší, nežli jsou potřeby našeho těla.
Ego je zaměstnáno neustálou snahou naplnit představu “já” a používá k tomu tělo. Hlad těla po potravě, zábavě, moci, sexu, alkoholu a tak dále je vlastně jen maskou. Ve skutečnosti tělo touží po tom, aby mu naše hlubší podstata věnovala pozornost. Naše pozornost nejen vytváří prostor, v němž se rozpustí všechen fyzický tlak a bažení, nýbrž také utišuje ego, jež je zdrojem všech nutkání a závislostí. Přenesení pozornosti do přítomného okamžiku je protilátkou na veškeré nutkavé činnosti mysli i těla.
Takže je v pořádku něco chtít, pokud na tom nejsem závislý?
Ego funguje výlučně v oblasti materiálních forem a považuje se v ní za odborníka. Už jste se ale někdy doopravdy zamysleli nad tím, proč některé věci děláte? Tak například, proč si přejete určité auto, určitou práci, dům či vztah? Víte vůbec, proč chcete vypít sklenici vody, sledovat televizi nebo sáhnout si na list stromu?
Možná odpovíte: “To je jednoduché. Vodu chci, poněvadž mám žízeň, na televizi se dívám, abych si odpočinul, a předmětů se dotýkám, když jsem na ně zvědavý.”
To zní dozajista jednoduše, ale jen do chvíle, než si zodpovíte další otázku. Kdybyste se z uspokojování žízně, odpočívání před televizí a zvědavosti cítili mizerně, dělali byste tyto věci? Nejspíš byste se poohlíželi po něčem, co by vaše potřeby a touhy naplnilo a přitom nevyvolávalo špatný pocit. Takže proč si vlastně přejete uspokojovat své potřeby a touhy?
Řeknete: “Protože když uspokojím své potřeby a přání, budu se cítit dobře.” Pak si tedy položte ještě poslední otázku: “Proč se při uspokojování potřeb a přání cítíme dobře?”
Na povrchu jsme motivováni majetkem, mocí či slávou. Nicméně při bližším pohledu zjistíte, že pod tím vším leží hlubší potřeba a ta se týká bezpečí, řízení a uznání. Dokonce, i když nám naše zaměstnání zvedá sebevědomí a vztah nám dává lásku, stejně se ve skutečnosti snažíme uspokojit ještě hlubší volání.
Za všemi těmito potřebami a přáními založenými na formách leží nejvyšší potřeba, naše prapůvodní touha cítit se dobře. Při uhašení žízně se cítíme dobře. Bezpečí a uznání způsobuje, že se cítíme dobře. Láska nám dělá dobře. Dokonce i zvědavost, ten údiv, nadšení a uspokojení přicházející z poznání něčeho nového, to vše nám také dělá dobře. Proč se ale chceme cítit dobře?
Chceme se cítit dobře, protože chceme cítit Boha.
Jinými slovy, chceme se cítit dobře, abychom mohli prožívat, kým doopravdy jsme. Láska, radost a pokoj nám dělají dobře, protože jsou dobrotou samou. Chceme se cítit dobře, protože my jsme prapůvodní dobrotou.
Pro mysl to není hned jasné, avšak důvod, proč cokoli děláme, vychází z touhy navrátit se k přirozenému prožívání blaha, které přichází ze souladu s prouděním života. Sladíme-li se se životem, jsme s ním jedno. Uvědomíme si, že my jsme láskou, radostí a mírem bytí, které se vynoří, když přestaneme odporovat tomu, co je. Život nás vybízí k návratu domů k našemu pravému já tak, že některé prožitky cítíme dobře a jiné špatně. Ego si pochopitelně neuvědomuje, že naše touha cítit se dobře se zakládá na hlubší touze vrátit se k podstatě našeho bytí. Pokoj ovšem zakusíme, dříve či později. Jsme na něj naprogramováni. Proto se v životě vlastně nakonec pořád “vyhrává”.
Ego by rádo existovalo navěky, neuvědomuje si však, že samo je překážkou bytí, které jediné je věčné.
Vycházíme-li z našeho ega, podvědomě věříme, že “někde” jsou formy, které nám dokáží dát to, co doopravdy chceme, například naplnění, klid a nesmrtelnost. Ego je omezeno svou vlastní přirozeností, spočívající v hledání dobroty, klidu a božství ve vesmíru forem. Formy, po kterých však toužíme, nám nikdy nemohou přinést prožitek toho, co samo žádnou formu nemá.
Bůh je bez formy. Nemá ani vousy, ani sandály, ani žádnou formu, do které bychom “vpasírovali” jeho/její tělo. Z toho plyne, že naplnění a trvalý mír lze zažít, pouze pokud jsme v kontaktu s naší podstatou, jež nemá formu.
Eckhart Tolle vyslovuje velikou pravdu, když píše: “Uvědomění Boha je tou nejpřirozenější věcí na světě. Není ani tolik udivující a nepochopitelné, že si Boha lze uvědomit, nýbrž to, že si Boha neuvědomujeme.”
Právě mi došlo, co máte na mysli. V každé touze jde o dobrý pocit, jelikož všechny touhy jsou vlastně projevem touhy cítit Boha.
Jak jinak by to mohlo být? Bůh je za vším, je zdrojem veškerých forem a zážitků. Cokoli prožíváme, prožíváme Boha v té či oné podobě.
Existuje pouze Bůh.
Dobro v nejvyšším smyslu slova znamená totéž co Bůh. Proto když si říkáme, že nejsme dobří, současně hrajeme hru na “neprožívání Boha”. I když mnohé z nás už ta hra dávno nebaví, většina ji stále hraje. Žijeme pouze na povrchu reality a neuvědomujeme si prapůvodní dobro našeho bytí. Dokonce se někdy podezíráme, že jsme špatní.
Jednáme-li z naší falešné osobnosti, jednáme nevědomě, dalo by se říci až bezvědomě, a způsobujeme utrpení sobě i druhým. To však neznamená, že jsme špatní. Jednáme a přitom nechápeme, co děláme. Nejsme “špatní”, pouze jsme se ztratili a potřebujeme pomoc s nalezením cesty domů do našeho původního bytí.
Není to obrovská úleva, vědět, že za vším stojí dobro, jež je vlastně podstatou božství? Obzvláště tehdy, když máte dojem, že jste všechno pokazili, a cítíte se skutečně bídně?
Jelikož neexistuje nic kromě Boha, hledáme-li sebe, hledáme Boha. Hledáme-li v čemkoli potěšení, hledáme Boha.
Poněkud zvláštní pomyšlení, že když si jdu do ledničky pro něco dobrého, vlastně si jdu pro Boha.
Protože je vše kolem nás jen dočasné a kdykoli může podlehnout rozkladu, nic v materiální oblasti nás nemůže nikdy skutečně uspokojit. Přejeme-li si cítit se dobře nastálo, jediné trvající a skutečně naplňující dobro nalezneme pouze v čistém bytí.
Touhy a cíle ega nikdy dokonalé naplnění nepřinášejí, avšak když do našich vztahů, vlastnění a tužeb zapojíme své hlubší bytí, naplnit nás mohou. Stanou se naplňujícími, poněvadž my jsme naplněni a tento svůj vnitřní stav vnášíme do prožívání. Materiální oblast se pak stává prostředkem k projevení a oslavování toho, jak nádherně se cítíme uvnitř.
Coby bytosti jsme naplněni uvnitř sebe a sami sebou, nezávisle na čemkoli z materiálního světa. Naše naplněnost potom způsobuje, že je pro nás důležitá naše rodina, náš majetek, cíle a sny. Všechny formy v každém přítomném okamžiku zakoušíme jako uspokojující do takové míry, do jaké do nich přinášíme naši vlastní plnost.
Když vycházíme z čistého bytí, vše dostává smysl a zve nás, abychom hluboce investovali do každého aspektu života. Naproti tomu připoutanost k jakékoli formě v naději, že nám přinese uspokojení, vede pouze k nikdy nekončící nespokojenosti. Cítíme se nespokojení a pak můžeme míjet právě ty lidi, věci a cíle, které by jinak měli potenciál být pro nás výrazně příjemnými či obohacujícími.
Kdykoli po něčem toužíme, zdá se nám předmět naší touhy oddělen od nás, jinými slovy, vnímáme jej jako něco, co nemáme. Představujeme si, jak existuje někde v prázdném prostoru, který se nachází mezi ním a námi, a iluze vzdálenosti způsobí, že začneme cítit touhu.
Toužení, chtění, je opakem radosti. Probouzí se, protože nechápeme, že předmět naší touhy od nás není oddělen, nýbrž je již v tuto chvíli jedno s námi. Zdánlivý prázdný prostor je jednoduše neschopností ega vnímat jednotu. Jakmile si tohle uvědomíme, spatříme v prostoru Dobro a prostor není prázdnotou, nýbrž plností.
Prostor, kterým je tvořena většina téměř všech forem, i prostor nacházející se mezi námi, je plný klidu a míru, radosti, moudrosti, lásky a tvůrčího potenciálu. Tyto základní vlastnosti bytí jsou bez formy, jsou “ne-věcmi”. Ego nedokáže vnímat překypující plnost bezforemnosti, a tak si prázdný prostor chybně vysvětluje jako pocit nedostatku uvnitř nás a zároveň se domnívá, že příčiny našeho pocitu oddělenosti leží vně nás.
Když si uvědomíme, že plnost uvnitř nás i plnost v prostoru nacházejícím se mezi námi a předmětem naší touhy je naším vlastním Božstvím, uklidní toto poznání naši mysl a vracíme se do stavu míru a vnímání dobroty a dokonalosti života. Vycházíme-li z plnosti Božství, naše touhy a potřeby zmizí.
Nyní, svobodní od tužeb, máme možnost svobodně zakoušet cokoli z materiálního světa, v míře, v jaké je nám to nabízeno, ale nemusíme se k ničemu z toho upínat ve snaze zaplnit si domnělé prázdno nebo nedostatek uvnitř sebe, což je přesně projevem ega.
Takže sice nikdy nemůžeme “mít všechno”, ale můžeme “vším být”.
Tak to vypadá, že řešení leží v prostoru mezi gaučem a ledničkou!
Ano, odpověď na osobní i celosvětový mír skutečně čeká v prostoru mezi gaučem a ledničkou, respektive mezi kterýmikoli dvěma formami. Snadno opomíjený a téměř nepostřehnutelný prostor mezi tím, co si myslíme, že jsme, a tím, co chceme, je klíčem k osobnímu i globálnímu osvícení, protože když ve svých životech uděláme prostor pro prostor samotný, neexistuje nic “odděleného”, k čemu by se ego mohlo vztahovat nebo upínat.
Můžeme si vypěstovat zvyk, že ať budeme kdekoli, budeme si všímat fyzického objemu místa, který dalece přesahuje množství jakýchkoli forem v něm. Potom, prociťujíce život v našem těle, můžeme uvolnit náš pohled a všímat si prázdného prostoru mezi sebou a čímkoli, na čem náš pohled spočívá. Začínáme si uvědomovat naprosto uklidňující mír a plnost uvnitř sebe i všude jinde.
Dokud zůstáváme pomocí uvědomování těla zakořeněni v přítomném okamžiku, obsahuje tento trvalý okamžik vše, co jsme kdy chtěli. Na každém kroku cesty zakoušíme mír a radost, takže jakékoli fyzické putování nebo touha po něčem, co má formu, již pro nás nejsou tak vážné a důležité.
Jsme zbaveni břemene, že nás musí naplňovat naši milovaní, náš majetek či naše sny, a můžeme se z nich jednoduše těšit po dobu, se kterou jsou v životě s námi.
Poznejte, že jste projevem Všeho, onoho bezforemného zdroje skrývajícího se za veškerými formami, a stanete se konečně svobodnými. Můžete prožívat lásku, klid, naplnění, pocit trvalosti a nesmrtelnosti, které jste tak dlouho hledali.
Následuje: