Z vaší současné perspektivy se sami sobě jevíte jako mysl, která má pevné tělo. Avšak vy nejenže tím tělem nejste, nejste ani příběhem, který vaše ego pro vaše tělo vytvořilo.
...Když provádíte zkoumání vlastního nitra, neočekávejte odpověď od myšlenek, nýbrž projděte myšlenkami k tomu, co je bez formy.
6. ROLE TĚLA PŘI PROCITNUTÍ DO MÍRU
Zdůraznili jsme si již důležitost těla, nyní si ale stejně tak potřebujeme ujasnit, že vaším tělem nejste.
Tělo je zázračným divem krásy a inteligence, odrážejícím lásku a moudrost univerzálního vědomí, jehož jsme všichni součástí. Je proto pochopitelné, že se kromě mylného ztotožňování s myslí ztotožňujeme také s ním a domníváme se, že jsem jím.
Že se podstata naší bytosti v těle nenachází, vidíme jasně, když sledujeme jeho dočasnost. Vaše dnešní tělo není totéž, jaké jste měli v dětství. Nejenže vyrostlo a změnilo vzhled, téměř každá buňka byla od té doby několikrát vyměněna. Následkem toho nemáte stejnou kůži, stejné vlasy, oči, nehty, stejnou krev, a dokonce ani stejné kosti. Přes všechny tyto změny vám po všechny ty roky zůstala stejná představa “já”. Jako by vám život pravidelně transplantoval celé tělo. Takže tělo, které obýváte, se velice liší od toho, které jste měli coby dítě, ale vy jste pořád vy, že?
Kdybyste neměli ruce, nohy nebo oči, reagovali byste, kdyby někdo zavolal vaše jméno? Samozřejmě že ano. Lidé s mnoha chybějícími tělesnými částmi procházejí životem a prožívají sami sebe jako kdokoli jiný.
A co váš mozek? Když vám byly čtyři roky, neměli jste prakticky žádnou vlastní pozemskou minulost, o které byste mohli hovořit, a přitom jste měli vědomí toho, že jste.
Coby dítě jste měli vědomí sebe, aniž jste si o sobě mohli něco pamatovat. To vycházelo z čistého vědomí, které se postupně zakrylo, když jste přes ně začali klást “svůj příběh”. Když tento příběh zmizí, stejně budete existovat dál. To, čím jste, neodstraní nic, ani smrt.
Z vaší současné perspektivy se sami sobě jevíte jako mysl, která má pevné tělo. Avšak vy nejenže tím tělem nejste, nejste ani příběhem, který vaše ego pro vaše tělo vytvořilo.
Chybujeme, když příběh toho, “kdo jsem”, utváříme kolem těla a jeho osudu. Tak například, když vyprávíme o sobě, začínáme často našimi biologickými rodiči nebo prarodiči a někteří jdou dokonce ještě do vzdálenější minulosti a hledají odkaz starých generací. A přece bez ohledu na to, jak daleko zajdeme, stejně se dotýkáme pouze malinkého povrchu našeho biologického rodokmenu, který ve skutečnosti sahá do nesmírné minulosti, nejen k počátkům lidského druhu, nýbrž k objevení prvních forem života na planetě a ještě dále až k samotnému zrodu Vesmíru.
(Pro duchovní vývoj člověka na Zemi však není vůbec důležité znát či pídit se po pozemských, biologických předcích. Je to ztráta drahocenného času, který každý z nás zde na Zemi dostal pro splnění svého individuálního a jedinečného poslání, které nezávisí na tom, kdo byl náš předek. Je mylné domnívat se, že záleží na tom, kdo byl náš děd či pra...prapraděd, co statečného, světoborného či zbabělého kdy kdo z našich předků udělal. Zkoumat a rozebírat rodokmeny či životy předků je pouhé mrhání jednoho z nejkratších životů vůbec - tohoto pozemského. Tato činnost dokonale odvádí pozornost od toho, čím se má člověk skutečně zabývat - totiž svým vlastním nitrem).
Když porozumíme tomu, že nejsme “myslitelem v naší hlavě”, samo o sobě to nezruší mnoho vědomých i nevědomých představ o tom, kdo jsme. Vědomí naší pravé, živé podstaty je utlumeno nepřestávajícím hlukem, kalkulacemi a příběhy mysli.
I když bych neměl být tolik připoután k tělu, tělo mi umožňuje rozeznávat lidi od sebe. Například nemohu prožívat ve svém těle to, co vy.
Nikdo z nás nemůže poznat, jaké to je být v těle jiné osoby. A nejenže nemůžeme cítit, jaký je to pocit být v těle někoho jiného, dokonce ani plně necítíme, co se děje v našem těle vlastním. Cítíte kupříkladu, jak vám v tuto chvíli rostou nehty a vlasy? A co takhle dělení buněk? Cítíte, jak se vám propojují neurony v mozku? I když tyto neustále probíhající procesy nemůžeme cítit, jsou přesto naší součástí.
Narodili jste se, abyste prožili určité věci, a nikdo jiný to za vás nemůže udělat. Nikdo jiný za vás nemůže cítit vaše tělo. Nikdo jiný za vás nemůže rozlišovat mezi realitou a abstraktními myšlenkami. Nikdo za vás nemůže zakoušet mír, kterým jste. Tohle všechno musíte dělat sami. A přitom začnete zvát ostatní, aby také vstoupili do stejné zkušenosti. Namísto představy, že jsme od sebe odděleni, a vnímání druhých jako hrozby pro své přežití pak začneme spatřovat jedni v druhých krásu.
Proč je nám některý konkrétní člověk obzvlášť příjemný? Na jedné rovině vstupují do hry mnohé faktory, psychologický, fyziologický, kulturní, osobní minulost, genetika. Nicméně žádný z těchto faktorů nebere v úvahu jistý hlubší důvod, proč je nám něco příjemné.
Když nejsme v souladu s naší pravou podstatou, cítíme odpor, jenž vytváří v těle nepříjemné stavy. Cokoli nebo kdokoli dokáže pak tyto nepříjemné stavy ulehčit, i když třeba jen na chvilku, působí příjemně. Nedochází nám ale, že cítit se dobře je naším přirozeným stavem, a formy, které si s příjemnými stavy spojujeme, pouze s touto naší přirozeností rezonují a upozorňují nás na ni. Skutečnost je taková, že k prožívání pokoje, radosti a klidu, jež jsou naší podstatou, nepotřebujeme formu vůbec žádnou.
Pokud k někomu cítíme nepodmíněnou lásku, pak zažíváme rezonanci mezi naší nejhlubší podstatou a nejhlubší podstatou toho druhého, které jsou jedna a tatáž.
Mysl tuto hlubší pravdu špatně vyhodnocuje a namísto ní si spřádá příběhy založené na psychologických, citových a biologických poutech mezi těly. Je sice pravdou, že se nám některé tělo může líbit, nebo k němu máme vazbu, toto tělo se ale časem změní, a možná i ztratí téměř vše, co nás na něm zprvu přitahovalo. Naše láska k dané osobě však přetrvává, jelikož ve skutečnosti na ní milujeme vlastnosti její podstaty, jež jsou jedinečným vyjádřením jediné reality, které jsme všichni součástí.
Pro lepší pochopení toho, co mám na mysli, když mluvím o “jedinečném vyjádření jediné reality, které jsme všichni součástí”, si představte paprsek světla, který při dopadu na hladinu vody vytvoří miliony záblesků světla. Mihotající se odrazy jsou dočasným jevem, který se objevuje a zase mizí podle pohybu vody. Zdá se, jako by každý z nich existoval sám o sobě, avšak všechny jsou způsobeny stejným, jediným zdrojem světla.
A nyní se rozhlédněte kolem sebe. Mnoho tvarů a forem, které vidíte, včetně svého těla, se zdá být samostatných, nezávislých na ostatních formách. A přece podobně jako v případě paprsku světla jsou i ony utvářeny stejnou podstatou, která sama je bez formy. Zdroj forem zůstává skryt, ale formy jsou Bohem, přestrojeným za stvoření.
Probudíme-li se k naší pravé podstatě, vnímáme svůj vztah s tělem (i s ostatními těly) jako souvislou jednotu bezforemnosti s formou. Toto “poznání jednoty” nás zbaví slov. Proto také čím více něco doopravdy známe, tím méně jsme to schopni popsat. Připomíná to lásku, neboť prožívání jednoty vlastně láskou je. Poznáváme, že ten druhý je ve své podstatě jedno s námi. Rozlišování mezi mnou a ostatními bytostmi se začíná ztrácet a dva poznávají, že jsou jedním. Jak se láska dále prohlubuje, objevuje se mír plný života.
Jak můžu zažít své pravé bytí?
Na naší planetě jsou lidé, kteří cítí, že jejich pravá podstata je obsažena v duši nebo duchu, že v naší pravé a jediné podstatě jsme více než tělem, ačkoli se často chováme, jako bychom jen tělem byli.
Tento rozpor by měl lidi vést do nitra, aby zkoumali jeho tajemství. Dosud však během putování lidstva na Zemi jen málokteří objevili tělo jako bránu ke zkušenosti s Bohem. Většinu víra, že nejsme pouhým tělem, vedla k odmítnutí a popření těla. Naše přesvědčení o těle a Bohu se staví do cesty přímému zážitku s tělem a Bohem.
Co mám na mysli, když říkám “do nitra”, kde se má zkoumat tajemství těla?
Již po dlouhou dobu mnoho duchovně hledajících předpokládá, že sebezkoumání je cosi intelektuálního. Ve skutečnosti je sebezkoumání cítěním. V těle povstává vědění, tedy intuitivně cítěné pochopení, a my si uvědomujeme, že nejsme pouhou dočasnou formou, podléhající růstu a zániku.
Jinými slovy, “poznej sám sebe” není záležitostí nějakého pochopení sebe sama, nýbrž přímým prožitkem. Jakýkoli rozbor tohoto zážitku je již pouze druhotný. Když tedy provádíte zkoumání vlastního nitra, neočekávejte odpověď od myšlenek, nýbrž projděte myšlenkami k tomu, co je bez formy.
Když přestaneme hrát “hru na sebe”, umožníme realitě vystoupit. Ztišená mysl postupně odhalí, že nejsme jako forma pouze zde, nýbrž že se nacházíme všude. Jsme více než součet jednotlivých částí, více než mysl, tělo, tato planeta a kterákoli jiná stvořená forma. Jsme dokonce více než celý fyzický vesmír, neboť jsme nad jakoukoli formou.
Protože v naší pravé podstatě jsme součástí bezforemného vesmírného vědomí, ze kterého všechno vzniklo, dlí hluboko uvnitř každého z nás tichá inteligence, která již zná nejen naše pravé bytí, ale i pravé bytí ostatních. Intuitivně víme, že jsme pokojným vědomím, jež oživuje tato krásná těla a mysli a používá je ke zkoumání svého tvoření. Můžeme se s touto tichou inteligencí kdykoli spojit, pokud se rozhodneme opustit svět konceptů a navrátit se do reality “tady a teď”.
Ať chceme, nebo ne, všichni se přibližujeme další fázi našeho vývoje. Každý individuálně pracuje na svém duchovním růstu, mnozí na svém duchovním úpadku. Duchovní vývoj nelze zastavit, ale lze ho zdržovat a prožívat jako růst nebo úpadek. Můžeme se přidržovat mylných představ o tom, že jsme naší myslí a naším tělem, nebo můžeme značně snížit své utrpení, když přijmeme naši kolektivní jednotu.
Lidstvo na Zemi se dopracovalo do fáze, kdy je nezbytné udělat další krok v našem přirozeném vývoji raději dříve než později. Naším příštím vývojovým cílem není větší mozkovna ani technologie, které bez duchovního uvědomění nemohou přinést žádný trvalý užitek ani mír. Každý z nás dříve či později projde dalším krokem vývoje svého vědomí, aby se přestal vnímat jako tělo nebo mysl a poznal, že je nesmrtelným vědomím, ze kterého tělo i mysl vznikají.
Všichni se tedy přibližujeme dalšímu vývojovému kroku. Ale co když zemřu dříve, než lidstvo tenhle krok učiní? Co bude se mnou?
Zážitek smrti je špatně chápán, protože jej vnímáme skrze filtr našich myšlenek a emocí. Když tělo přestane fungovat, život, kterým jste vy, pokračuje, ale nemůže již dále používat tělo jako nástroj zkoumání reality a sebeprojevu. Řekněme, že život sejmul jeden ze svých převleků.
U člověka, který zemřel, nevnímáme jeho živoucnost z naprosto stejného důvodu, z jakého ji nedokážeme vnímat ani teď. Naše ztotožnění s myslí a tělem brání uvědomění jeho věčné podstaty. Dobrá zpráva pro toho, čí tělo umírá, pokud to tak mohu říci, zní, že nebude trvat dlouho a pozná na vlastní kůži, že život pokračuje dále. Je ovšem vhodné a méně bolestivé, když tuto pravdu zjistíme ještě v době, kdy je tělo plné života a zdravě fungující, poněvadž jinak se kolem smrti a umírání točí mnoho strachu a úzkosti. Když se již déle smrti těla nebojíme, protože jsme pochopili naši věčnou podstatu, přijde ohromný pokoj.
Zde je třeba na něco upozornit. Poněvadž je tělo pouze dočasným vyjádřením toho, co jsme, berou ho někteří lidé jako pouhou iluzi. V jistém smyslu ano, jde o iluzi, avšak jen proto, že tělo není konečným skutečným bytím, neznamená, že můžeme skákat z mrakodrapů, aniž bychom se zabili.
Na cestě sebepoznávání je záměna absolutní reality a jejího relativního vnímání častým rizikem. Formy jsou skutečné v tom smyslu, že jsou vytvářeny vědomím. Iluze spočívá v tom, že se domníváme, že nic jiného než ony neexistuje. Podstata našeho bytí nemůže být poškozena ani zničena, natož aby umírala, avšak prožívání formy v sobě zahrnuje také křehkost, a tím pádem pro mnoho lidí i velké utrpení.
Lidé se občas domnívají, že pokud je něco iluzí, nemůže to mít vliv na svět a nemůže to být ani světem ovlivněno. Jenomže fata morgana v poušti vytváří iluzi, která může mít dalekosáhlé důsledky, pokud uvěříte, že ona iluze je skutečnou vodou. Zavede vás hlouběji do suché, žhavé pouště, pryč od bezpečí. Budete-li v pasti tekoucího písku prohlašovat, že vaše tělo je pouhou iluzí a téměř prázdným prostorem, nijak si nepomůžete, smrti těla ani bolesti a utrpení tím nezabráníte.
Když tedy nebereme věci jako iluzi, jak je chápeme?
Proč namísto přemýšlení o materiálním světě jako o iluzi raději nevyužít příležitost zakoušení hloubky všech věcí? “Hloubkou” mám na mysli hluboké ticho, které je vnímatelné, neovlivňované aktivitou mysli, těla nebo okolí.
Když každému okamžiku dovolíme být takovým, jaký je, odhalí nám pod povrchem, který vnímáme, svou skutečnou přirozenost. Objevujeme, že vše kolem nás je čímsi více, než se na první pohled zdá. Záhy zjišťujeme, že rčení “drsná realita” se nezakládá na pravdě. Realita je jemná, přívětivá, intimní, čarovná. Je nám velmi známá a přitom nádherně tajemná způsobem, jejž nelze zjišťovat měřením a analyzováním pomocí softwaru naší mysli.
Jsme-li v kontaktu s hlubší dimenzí reality, cítíme se uvolnění, pozorní a přijímající život takový, jaký je. Vstupujeme do prostoru, který nás zdánlivě odděluje od ostatních lidí a forem, ale cítíme plnost namísto prázdnoty.
Jestliže vstoupíme na velký stadion plný lidí, na povrchu vidíme velikou a nepříjemně působící vzdálenost mezi lidmi, neproniknutelnou prázdnotu, díky níž se cítí odcizeni a odděleni od sebe. Když se ale rozhlédneme z hlubšího vědomí, máme dojem, že jsou nám všichni blízcí a jsou s námi spojeni. Pokud si představujeme, že jsme malá, oddělená entita, mysl se pokouší odhadovat, co si kdo kolem nás myslí, zda nás uznává a zda by nám mohl dát, co chceme. Ve stavu vědomí přítomného okamžiku nevidíme žádné nepřátele, neboť se nevnímáme odděleni od “druhých”.
To zní nádherně. Jenže přítomný okamžik mi přijde velice nestálý, prchavý a nijak zvlášť blízký...
Když plně přebýváme v přítomném okamžiku, hluboké ticho, které zakoušíme, disponuje takovou “přitažlivou silou”, že jejímu působení dokáže uniknout jen velice málo emocí a obsah mysli se rychle navrací do bezforemnosti, ze které vzešel. Když pak v mysli nemáme žádný či skoro žádný obsah, s nímž bychom se mohli potýkat, nakonec poznáváme, že přítomný okamžik je plností existence, nesmírné, věčné a bližší než tlukot našeho vlastního srdce.
Naše egoistické já převrací realitu vzhůru nohama a snaží se plnost existence vyrobit z příběhu o nás. Příběh se nám zdá velice skutečný, nikdy nekončící a zdánlivě všechno, co prožíváme, patří do něj. Jsou nám bližší příběhy o lidech a světě nežli samotní opravdoví lidé a svět.
Přítomný okamžik je vším, co existuje, i když většině pozorovatelů připadá, že realita je rozdělena na bezpočet jednotlivých kousíčků a samostatných událostí. Čím však jdeme hlouběji do přítomnosti, tím více vidíme, že veškeré individuální formy, momenty a události našeho života jsou pod povrchem propojené. Představte si souostroví v oceánu, jež je ve skutečnosti několika vrcholky horského hřbetu, zaplaveného vodou. Tím, že se vrháme do pitvání, analyzování a dumání o realitě, se naše mysl míjí s podstatou přítomného okamžiku, který je tím jediným prožitkem, jaký kdy existoval. Přítomnost je jednolitým jevem, plným a nedělitelným, bez počátku a konce.
Prožívání života v přítomném okamžiku je výhodou pro všechny zúčastněné. Bez ohledu na to, co se děje, vás neměnnost čistého uvědomění naplňuje silou a dává vám klidný, jasný a nebojácný základ, na němž můžete stát. Máte to potěšení a čest posloužit světu forem, pomoci odlehčit osobní i planetární utrpení. Nic z toho se nestane bez vás. Vaše bdělá přítomnost je prostředkem, kterým se mír projevuje v těle, světě a vesmíru.
